Tak tohle je vážně zvláštní, napsat ,,ahoj" to bych ještě jakž takž pochopila, ale odpovědět znovu? Celkem k zamyšlení proč to ten člověk dělá, napadají mě různé důvody: třeba to ten člověk píše někomu jinému, a já se jim jen nabourala do konverzace a on/ona si myslí že si píše se svým kamarádem z jiné třídy, nebo byl někdo stejně jako já znuděný, že ho nenapadlo nic jiného k práci než napsat vzkaz na lavici, možná to má nějaký hlubší význam na který s těmihle indiciemi jen tak nepřijdu. Tak to radši nechám plavat, nemám ráda problémy, a už vůbec nemám ráda mezilidské vztahy, přitom po nich toužím tak moc, jak po ničem jiném ne. Tohle je strašně komplikovaná situace, odepsat nebo neodepsat? Po dlouhém rozmýšlení o tom co by moje odpověď mohla způsobit jsem se konečně rozhodla. Neodepíšu.
Po cestě ze školy jsem si v tramvaji vzpomněla na jeden z mých nejoblíbenějších seriálů: ,,Jak jsem poznal vaši matku" a na Barneyho rukověť, už jen vzpomínka na něj mi vehnala úsměv na tvář. Napadla mě nová technika s názvem: ,,oční kontakt" a i přes to jak jsem stydlivá a o klucích ani nemluvně, jsem se rozhodla to vyzkoušet, jakmile jsem přestoupila do trolejbusu sedla jsem si na místo, při kterém by se tahle technika dělala nejlépe a čekala jsem na kluka, který ani ne po 5 minutách nastoupil a sedl si přesně naproti asi 4 metry ode mně, jelikož jediné co mezi námi bylo byla jen harmonika která spojuje předek a zadek trolejbusu měli jsme na sebe dobrý výhled. Podívala jsem se na čas a odvážila jsem se na něj podívat, jeho věk jsem odhadovala na přibližně stejný jako můj, byl černovlasý s hnědýma očima upřenýma na podlahu, po pár mili sekundách ucítil můj pohled a zvednul zrak. Dívala jsem se do jeho očí a on do těch mých jak jsem později zjistila několik minut, byla to hra a on prohrál, uhnul když si vzpomněl že musí vystoupit, málem to nestihl. Mám v úmyslu tohle vyzkoušet ještě na dalších dvou, abych si to ověřila. Aneb, co dělat, když se v buse nudíte.
---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
O pár dní později, když jsem zase seděla ve škole a odpočítávala jsem čas do konce hodiny mezitím co jsem si kreslila, jsem si všimla dalšího textu, přiblížila jsem se abych zjistila o co jde. ,,Ale notak, neignoruj mě" a hned za tím byl nakreslený ubrečený smajlík. No, vypadá to že je ten text přece jen určen mně.
ČTEŠ
Inkognito
RandomVšude kolem nás, je tolik shod náhod, až je to kolikrát k neuvěření, a tak si to lidé pojmenovali jako osud, ale zapomínají nejen na to že si tvoříme svůj vlastní „osud", ale že ho tvoříme také ostatním. Uvažovali jste někdy nad svým osudem ?
