Inkognito

1. kapitola

Zrzavé pramínky vlasů houpající se na černo-bílé zimní bundě, mi okamžitě oznámily že pár metrů přede mnou jde moje jediná kamarádka ze třídy.

Kvůli svým nízkým podpatkům jsem ztíží přidala do kroku, protože teď když roztál sníh zůstali na chodnících jen kamínky na kterých si můžu snadno zvrtnout kotník.

Zaklepala jsem ji na rameno a objevila jsem se na druhé straně. Jako pokaždé, tak i teď se nechala nachytat.

,,Ahoj" oznámila mi, když mě konečně našla po svém boku s veselými jiskřičkami v očích a širokým úsměvem, při kterém jsem mohla zahlédnout její krásné rovné bílé zuby.

,,Ahoj El" odpověděla jsem ji, jmenuje se sice Eliška, ale já ji takhle strašně ráda provokuji. Hned potom jsem slyšela její otrávené odfrknutí a ticho, asi už nemá slov, tak jsem začala přemýšlet nad hloupým rozdělením přátel, jak může být někdo nejlepší, někdo dobrý a někdo prostě jen kamarád?

Když mě vyrušilo cvrnknuti prstem do čela, na tyhle myšlenky jsem zcela zapomněla.

,,Proooč?" Zaúpěla jsem

,,Protože zase přemýšlíš nad zbytečnostma" Nejhorší na tom je, že má pravdu, ale já jsem tvrdohlavý jedinec, takže jsem s ní na tohle téma diskutovala až do příchodu do školy.

Chodíme spolu na gymnázium, a většinu hodin máme společných, takže jsem na ní počkala a vyšly jsme po mramorových schodech do učebny Českého jazyka. Ten předmět mi přijde úplně strašně nudný, o hodně radši mám třeba matematiku, tam se pořád něco děje, a ta radost ze správného řešení je k nezaplacení.

Když jsem vstoupila do třídy, většina mých spolužáků už spolu probírali naprosto banální věci ,,Slova jsou jako listy na stromě - kde je jich nejvíc, tam je nejméně ovoce" ale našli se i takoví kteří už seděli na svých místech, a tak jsem se rozloučila s El a také jsem zamířila na své místo v tomhle předmětů, které se nachází u dveří v první lavici, tohle místo má několik výhod, třeba: nikdo se před vámi nehoupe na židli, učitelky si vás moc nevšímají, protože si myslí že když sedíte vepředu všechno víte a nejdůležitější věci je to, že je to nejblíž ke dveřím, tudíž když je poslední hodina, a vy spěcháte, jste nejrychlejší.

Když jsem si ale pokládala svůj batoh na židli abych si nachystala věci, všimla jsem si že už někdo stihl pokreslit úplně novou lavici, naštěstí to bylo jen tužkou. Měla jsem v úmyslu to vygumovat, ale když jsem si to přečetla, byla jsem hodně překvapená.