Inkognito

3. 2. část

ON: Musel jsem odejít, nechtěl jsem před ní projevit své emoce, myslím že bych jí ještě víc zmátl. Strašně mě bolelo jak jsem ji byl cizí, jak vůbec netušila s kým to mluví, jak byla stejná jako kdysi ale přitom jiná. Nevěděl jsem co bych ji odpověďel na její otázky, nechal jsem jí tam, zmatenou, prostě jsem odešel.

Když jsem přišel domů, ani jsem nepozdravil rodiče, jen jsem si sundal boty a vyběhl jsem schody do patra ke svému pokoji.

Protože jsem nechtěl, aby se sem mí rodiče dostali a vyptávali se mě na něco, co by mi bylo nepříjemné, tak jsem za sebou radši zamkl dveře.

Rozhlédl jsem se po svém světle modře vymalovaném pokoji, který byl zaplněný všemožnými věcmi a moje oči se zastavily na šuplíku, věci která pro mě byla nejdůležitější z celého domu.

Udělal jsem tedy pár kroků, sundal jsem si z krku řetízek na kterém byl pověšený klíček, otevřel jsem zásuvku, pomalu jí celou vytáhl a položil jí na svůj koberec, který svým vzhledem připomínal oceán.

Hned jak jsem uviděl první vzpomínku, měl jsem co dělat abych neupustil slzu která se drala na povrch. Začal jsem se probírat všemi těmi věcmi, které jsem tam po dlouhou dobu kdy jsem byl s ní, schovával. Když jsem uviděl jednu fotku, už jsem to neudržel, jedna slza za druhou mi stékaly po tváři a já už neměl sílu se s nimi prát, musel jsem se vybrečet. Lehl jsem si na záda na huňatý koberec s fotkou stále v mých rukách. Byli jsme tak šťastní, jak se to mohlo všechno tak rychle pokazit? Na ten den, kdy jsme se fotili si vzpomínám jak kdyby to bylo nedávno.

~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~
,,Dobrý den" pozdravil jsem slušně hned co se otevřely dveře a v nich stála její matka.
,,Ahoj, už jde" suše mi odpověděla s falešným úsměvem na tváři. Nikdy jsme se neměli zrovna v lásce, ale kvůli osoby která zrovna sebíhala schody bych se dokázal na její matku přetvařovat klidně celý život.
Brunetka v modrých šatech mě pevně obejmula jako kdyby nevěřila že tu teď před ní stojím a zašeptala mi do ucha ,,moc ti to sluší." Ještě mi svými bledými prsty malinko poupravila límec a mohli jsme vyrazit.
Když nás po travnaté cestě od jejich domu vyrušil mi tak nepříjemný chrchlavý hlas její matky, řikající že se máme vratit, jen jsem protočil očima a udělal to o co nás žádala.

,,Dobře děti, teď se postavte sem. Áno přesně tak. Matěji dej ji ruku kolem pasu. Úsměj se pořádně."

~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~

Snažil jsem se jak jsem mohl, a nakonec to stálo za to, tahle fotka je dokonalá. I když to byl jen závěrečný večírek v deváté třídě, jsem rád že se to zdokumentovalo a nezůstane to jen v našich myslích, nebo aspoň v mé hlavě.

,,Matěji?" Ozval se ženský hlas zpoza dveří.

Nemůžu vydat ani hlásku, nechci aby o mně moje mamka, kterou nade vše miluju, měla starosti. Chtěla by mi pomoct, ale jediné co teď potřebuju je srovnat si myšlenky v hlavě a pořádně se po tomhle těžkém dnu vyspat, ale s tím mi ona bohužel nepomůže. Už jen podle tónů mého hlasu pozná že nejsem v pořádku, musím dělat že spím.

,,No tak Matěji, znám tě až moc dobře na to abych věděla že jen děláš že spíš, odpověz mi prosím" Řekla mi svým příjemným hlasem, který v takových situacích vždy používá a snažila se otevřít dveře. Jak moc bych ji chtěl vše říct, ze všeho se vypovídat a poradit se s ní, ale nejde to, nesmí to vědět, nikdo nesmí vědět co mě trápí. Stěží jsem vstal, otřel jsem si své ubrečené oči, které mi způsobovaly rozmazáným pohledem částečnou dezorientaci v prostoru a došel jsem ke stolu, na papír jsem napsal: ,,Promiň, ale zrovna potřebuju být sám" papír jsem podstrčil pod dveřmi a najednou volání mé matky přestalo, pochopila to, ona mi vždy rozumí, chápe mé pocity.