Inkognito

7. část

Nebudu se o to zajímat, nebudu na to myslet, není to pro mě důležité, musím dávat pozor a být soustředěná. To je jediné co je teď mým cílem. Učit se, učit se a učit se! Už jen dva roky mě dělí od maturity a od vysoké školy, na kterou musím jít.

Bohužel jsem nedodržela co jsem si slíbila, myslela jsem na to, myslela jsem na tu nevinnou věc tak moc, že už jsem se o víkendu nemohla dočkat další hodiny Českého jazyka. Ano, toho českého jazyka který tak nesnáším. Měli jsme ho hned druhou hodinu po chemii, celou dobu jsem si jemně podupávala nohou a cvakala propiskou. Už jsem byla nervózní, hodinová ručička šla tak strašně pomalu, že jsem měla chuť k ni přijít a pomoct ji.

---------------------------------------------------------------

Celá udýchaná jsem se přiřítila do učebny, podívala jsem se na stůl a můj předchozí vzkaz, který se tázal ,,Proč bych tě ignorovat neměla?" někdo nahradil tím svým: ,,Protože se známe?" vystrašilo mě to, zmateně jsem se rozhlédla po třídě, kdo to SAKRA je? Nikoho jiného z téhle školy kromě lidí ze třídy neznám. Co když je to nějaký psychouš, který mě sleduje? Co když? Těmito otázkami jsem se nechala užírat do konce hodiny, pak jsem jen napsala otázku která mě zajímala ze všeho nejvíc: ,,Kdo jsi?"

-----------------------------------------------------------------

Nikomu jsem o těch konverzacích nic neřekla, dokonce ani El s kterou si říkáme všechno. Měla jsem pocit že si to mám nechat pro sebe.

Po cestě domů jsem se znovu pokusila o svoji techniku, tentokrát na dvou klucích, fungovalo to jen u jednoho z nich, blonďatém klukovi se zelenýma očima, které vypadali jak ta nejzelenější louka s kapkami rosy ve kterých se odráželo čistě modré nebe. (Ano byli tak úžasné že jsem je viděla i na tu dálku) Ten druhý se na mě jen s překvapením v očích zadíval a hned potom odvrátil zrak zpět k oknu.