Další den jsem měla v úmyslu mu vše vysvětlit a omluvit se. Popřípadě domluvit si jinou schůzku kde bych se mohla dozvědět odpovědi, které tolik tížily mou mysl.
Snažila jsem se dostat ke třídě co nejdřív, abych měla víc času na rozmyšlenou co odepsat, a tak jsem brala schody po dvou. Viděla jsem jen kluka který rychle sebihal schody a když mě míjel, zakopl a upadl, prakticky hodil stejného placáka jako já tenkrát.
Moje svědomí mě nenechalo pokračovat v cestě a tak jsem se vrátila o pár schodů zpět.
,,Díky a jsi v pohodě?" Zeptala jsem se ho a natáhla jsem k němu ruku.
,,Jo, dobrý a za co děkuješ?" Pevně uchopil mou ruku a vyšvihl se na nohy.
,,Už nejsem jediný člověk na škole, který neumí chodit po shodech" Přiznala jsem, zasmál se tomu a konečně se mi podíval do očí. Stáhl svou ruku, kterou mě ještě pořád pevně držel zpět a poškrábal se na zátylku.
,,Ehm já-á už musím na hodinu tak ehm ahoj" Vykoktal ze sebe a ani nečekal na mou odpověď a rozběhl se po schodech do přízemí.
Ani jsem si ho pořádně neprohlédla, jen jsem nad ním pokrčila rameny a dál pokračovala v cestě do učebny.
,,Proč si nepřišla?" Brala jsem v úvahu že se na tohle zeptá, tak jsem tam napsala svoji připravenou odpověď: ,,Promiň, nemohla jsem, rodiče." Snad to pochopí.
-----------------------------------------------------------------
O pár dní později
Stále jsem čekala na jeho odpověď.
Co se mohlo stát? Je nemocný a proto nechodí do školy? Ignoruje mě? Pořád jsem se dívala na můj vzkaz a snažila se najít jeho odpověď.
----
Další den jsem do školy cupitala plná nadějí že už možná odepsal, a zcela opravněně.
,,Dnes, na stejném místě, ve stejný čas budu čekat a jestli nepřijdeš, budu tam na tebe čekat každý den"
Dneska už se tam musím dostat, za každou cenu.
ČTEŠ
Inkognito
RandomVšude kolem nás, je tolik shod náhod, až je to kolikrát k neuvěření, a tak si to lidé pojmenovali jako osud, ale zapomínají nejen na to že si tvoříme svůj vlastní „osud", ale že ho tvoříme také ostatním. Uvažovali jste někdy nad svým osudem ?
