Inkognito

4. 2. část

Když nastal den K a hodinová ručička vypadala jako kdyby objevila warp pohon, byla jsem každou minutou nervóznější a nervóznější. Ještě nikdy jsem nebyla s žádným klukem venku, jak se mám chovat? Musím zavolat Elišce, ona s tímhle má přece zkušenosti a možná by mi dala pár užitečných rad, ale zase jsem slíbila že o tom nikomu neřeknu. Sakra. Budu se snažit chovat normálně, ale jak?

Proč jsem s tím kinem vůbec souhlasila? Jak jsem mu to mohla odkývnou? Kdyby se tak nestalo, teď bych v klidu odpočívala na gauči, jedla pop corn a sledovala teorii velkého třesku.
Na druhou stranu se potřebuju dozvědět pravdu, už mě nebaví žít v pochybnostech o své minulosti.
Navíc teď už s tím stejně nic neudělám, ještě včera ráno, o posledním všedním dnu, jsem byla pevně rozhodnutá že mu v den K nápišu že jsem nemocná, ale už to nejde, viděl mě jak procházím chodbou a nekontrolovatelně se směju. Člověk přece nemůže onemocnět ze dne na den. Možná bych to ještě mohla ukecat na to, že mě rodiče nepustili, ale dneska není nikdo doma, takže by to byla lež a on by to beztak díky mému třepotajícímu hlasu v telefonu poznal.

Nádech, výdech co si mám vůbec obléct? Jak se obléká do kin? Nádech, výdech, hlavně v klidu. Co když je to rande? Jedna, dva, tři, nádech výdech. „To zvládneš" zašeptala jsem si sama pro sebe a odebrala se do šatny najít aspoň nějaký kus oblečení, který by se hodil a který by mi i přes to že je to hloupé, dodal trochu odvahy.

---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Už ho vidím, pohled zabořený do země, pohodová chůze a ruce v kapsách. I když na mě ještě ani jednou nezavítal pohledem, míří přesně ke mně, jakoby byla ta podlaha pod jeho zrakem tak leskla, že by tam viděl celé šíré okolí.
Nervozita hned potom co jsem ho spatřila přebrala moc nad mým tělem, zcela ovlivnila moje myšlenkové procesy, těžce se mi dýchalo, už jsem to chtěla mít za sebou.

,,Ahoj" Řekl skoro šeptem, když ke mně došel.
I přes to že se to snažil skrýt, vypadal že je dnešek jeho nejšťastnějším dnem, kdoví co za tím stojí.
,,Hmm ahoj" Snažila jsem se na něj mile, leč falešně usmát, ale asi to podle jeho zmateného pohledu moc nedopadlo.
,,Půjdeme vyzvednout rezervaci?" Zeptal se po dlouhé době, kdy si mě nepříjemně detailně prohlížel od hlavy až k patě a vůbec mu nevadilo že se mu celou dobu dívám nechápavě do očí.
,,Jo, jasně" Vylezlo ze mě a já byla šťastná, že se aspoň na chvilku vyhnu jeho pohledu.
Šel mi po boku, nebyl ani přede mnou ani za mnou, až mi na chvilku připadalo že máme propojené nohy a nakračujeme stejnou nohou, délkou i tempem.
,,Dobrý den, mám tady rezervaci na film: Teorie všeho, na 18:20, jsou to dva lístky a kód je: 375823" Vyslovil Matěj k napohled milé a mladé ženě, která ve své dokonalé vyžehlené pracovní uniformě seděla za monitorem a svůdně pozorovala své zákazníky. Stála jsem hned vedle něho, když se k němu nahla jen aby mu ukázala svůj výstřih, popřípadě napsala mu své telefonní číslo. Celé jsem to sledovala ani ne metr od nich, ale přišlo mi to jak kdybych byla vzdálená několik kilometrů a pozorovala to zamlženým dalekohledem.
Nejvíc mě ale překvapila Matějova reakce, ani jednou se ji na hrudník nepodíval, místo toho mě k sobě přitáhl a veselé se zasmál nad vyjeveným pohledem prodavačky.
I přes mou připomínku, že si to chci zaplatit sama, mě odbyl poznámkou ,,dlužím ti to" a celé to uhradil on. Nakonec před ní ještě roztrhal papírek s jejím telefonním číslem, který se snažila ukrýt mezi vstupenkama a účtenkou.

Ale teď, když se na něj dívám z větší blízkosti, chápu zájem té ženy, mužské rysy na jeho obličeji zvýrazňují jeho hnědé vlasy, oči se mu lesknou jako hromada diamantů a ne jedna holka by pod jeho mrknutím roztála jako hromádka sněhu, černá košile obepinající mu svaly, v téže barvě má také dokonale padnoucí úzké kalhoty.
Nechápu jak někdo takový, může chtít jít dobrovolně někam se mnou. Říká se, že na vzhledu nezáleží, ale myslím že na to každý člověk hledí, jen si to nechce přiznat.
,,Půjdeme si sednout?" Navrhl po pár minutách kdy jsme se procházeli po obchodním centru.
,,Jo, jasně, máme ještě 20minut do začátku kina"
Odpověděla jsem mu a zamířili jsme do nejbližší cukrárny.
Když jsme podali objednávku a oba se pohodlně usadili, snažila jsem se navázát řeč na nás dva, odkud se známe, jakto že se známe, jak dobře se známe, jestli je to vůbec pravda, ale na všechno mi odpověděl jen zahledněním do očí, pokývnutím hlavy a úsměvem. Vážně hodně mě tím štval, myslím že kdybych zůstala doma a dívala se na televizi, bylo by to pro mě informačně přinosnější. Pak se začal přehrabovat ve své crossbody černé tašce a nakonec se mu podařilo vytáhnout plechovou krabičku. ,,To je pro tebe" Řekl a natáhl s ní ke mně ruku. S díky jsem ji přijala a snažila jsem se ji otevřít, zastavili mě jen jeho slova ,,Podívej se na to až doma" Proč až doma? Vážně mě chce nechat celou tu dobu v myšlenkách na to, co tam asi je?
,,Aha, tak dobře" přikyvla jsem a schovala ji do kabely.
,,Jaký je tvůj oblíbený film?" Zeptal se mě se zájmem.
,,Tak to je vážně těžká otázka, zrovna mě napadá Star trek z roku 2009 a 2013, vyměřený čas, teď a tady, na hraně zítřka a třeba nevlastní bratři, ale je jich ještě spousta a tvůj?"
,,Jo, já vím. No mám rád všechny fantasy-scifi, nemám žádný oblíbený" Odpověděl s pokrčením ramen.
Bavili jsme se o filmech dokud už nebyl čas jít. Už zase za mě zaplatil v cukrárně s výmluvou že mi to dluží, ani nevím za co.

V kině jsme obsadili místa vedle sebe a koupili si pop corn. Film to byl vážně famózní, byl i trochu romantický, což mi zrovna nebylo nejpříjemnější, když vedle mě sedělo opačné pohlaví. Byla jsem naprosto zažraná do filmu, dokud mi nepoložil hlavu na rameno, zmateně jsem se podívala jestli si mě nespletl s opěrátkem. Nespletl, byl pohodlně opřený a zaujatě pozoroval film, jako kdyby se nechumelilo. Od té chvíle už jsem ten film nemohla sledovat, nemohla jsem se do něj zpět dostat, hlavou mi létalo spoustu myšlenek a já nevěděla co mám dělat.
Mám se odtáhnout a možná mu tak dát najevo že nemám zájem? Nevím pravdu, ani ho neznám, takhle se člověk těžko rozhoduje.
Mám utéct? To bychom byli zmatení oba dva.
Mám dělat že o tom nevím? To bude těžké, ale je to to jediné co mi zbývá.
Celou hodinu jsem nevnímala nic jiného než jeho hlavu na mém rameni, jeho vlasy které bych mu nejradši prohrábla a zjistila tak jejich jemnost, jeho oči které vlasy částečně překrývaly a ve kterých se odráželo plátno, jeho tělo které vyzařovalo tolik tepla a přitom chladu, jeho vůni která by mě nejradši vynesla do oblak, jeho úsměv při vtipných hláškach Stevena Hawkinga, to on byl nyní střed mého zájmu a já od něj nemohla odtrhnout své oči ani myšlenky.
Když film skončil a na plátně probíhaly jen závěrečné titulky napřimil se, usmál se a pohlédl na mě.
,,Líbilo se ti to?" Zeptal se.
,,Co myslíš?" Odpověděla jsem mu a on se zarazil.
,,No ehm, aha, promiň" Pověděl a když mu došlo co udělal, stydlivě se podíval na mé rameno.
,,V pohodě a film byl skvělý" Lež. Vůbec to nebylo v pohodě, místo odpovědi mě ještě víc zmatl, kdyby tohle byla soutěž a já se na to dívala v televizi tak mu dokonce zatleskám. A film? Upřímně nevím, kdybych ho vnímala možná bych tuhle odpověď myslela vážně.
Ještě že byla pořád tma, protože by díky mojí rudé barvy poznal že lžu.

Jelikož bydlí kousek ode mě, jel se mnou trolejbusem a rozdělili jsme se zase až u rybníka.

,,Tak už se musíme rozloučit, bylo to skvělé snad to někdy zopakujeme" Usmál se tím nejupřímnějším úsměvem jaký jsem kdy viděla a zahleděl se mi do očí tak, jak jsem to viděla v romantických filmech.
,,Jo, taky jsem si to moc užila" Řekla jsem mu svůj upřímný dojem.

Protože mi zrovna přišlo přirozené to udělat, ani jsem nad tím nijak nepřemýšlela, prostě jsem to udělala, obejmula jsem ho a on obejmul mě.

Dnešek byl vážně skvělý, v autobuse jsem se smála tak moc že se na mě všichni cestující otáčeli a mě z toho začali bolet mimické svaly.

Sice jsem nezjistila nic o naši společně minulosti, ale poznala jsem jeho, jeho v přítomnosti.