Inkognito

3. 1. část

Nemohla jsem přijít, je mi to tak líto. Byli prázdniny a rodiče rozhodli, že s nimi pojedu na chatu, nemohla jsem odmítnout.

Doufám, že tam ještě bude čekat jak slíbil, jelikož se tam dnes dostanu, snad. Rodiče jeli navštívit babičku a protože je hodně nemocná já i bratr jsme k ní pro jistotu jezdit neměli. Takže jsem v podstatě mohla jít.

Učesala jsem si svoje zrzavo-hnědé vlasy na které jsem hned nasadila černou čepku s bambulí potom jsem si na sebe oblekla svůj oblíbený modrý svetr který mi jde k očím a přehodila jsem přes to zimní kabátek s kožešinovou kapucí. Pod tím jsem měla modré kalhoty a hnědé kozačky které zvýrazňovaly moje štíhlé nohy. Ještě jsem si ze zvyku vzala kabelu do které jsem stejně nic nedala, protože všechny potřebné věci nosím po kapsách.

,,Kam jdeš?" Zakřičel můj brácha z kuchyně a hned potom jsem uslyšela jeho dunivé kroky které mířily ke mně. Musím rychle něco vymyslet.
,,Jdu k Elišce" Vyhrkla jsem ze sebe rychleji než jsem chtěla. Navíc co jiného bych taky měla odpovědět, když se počet mých přátel zastavil na čísle jedna.
,,Áhá, tak dobře, ahoj" uff, děkuju moc za to, že mě dál nevyslýchal, jak se znám tak bych pohořela jak minule.
,,Jo, jo ahoj" vyšla jsem z domu ven do sychravého počasí, zhluboka jsem se nadechla čerstvého vzduchu, rozloučila jsem se se psem a vydala jsem se na místo schůzky, konečně.

Když jsem stála u vysoké železné brány parku, vystrčila jsem hlavu bokem abych se podívala jestli tam někdo je. O pár metrů dál jsem viděla hnědovlasého kluka sedícího na lavičce nedaleko stromu, myslím že je to on.

Strach a panika se ve mně začali míchat, a já jsem měla chuť se otočit a jít domů, ale musím to překonat, musím znát odpovědi. Rychlým krokem jsem vyšla z poza brány a šla směrem k němu. Čím jsem k němu byla blíž a blíž, nohy se mi začali motat, jedna nevěděla jestli je práva nebo levá a ta druhá to chtěla radši vzdát a jen tak se nechat tahat, dech se mi zrychlil a já se jen snažila myslet na to že už za pár chvil se dozvím pravdu, abych se neotočila a nerozběhla se pryč.

Seděl tam, díval se nepřítomně do země. Když ho vyrušily moje kroky zpozorněl a otočil se na mě chvíli si mě prohlížel a pak se zvedl z lavičky a šel směrem ke mně. Co mám dělat, co mám dělat? Nervózně jsem začala otvírat a zase zavírat pojistku od pepřáku, dech se mi ještě víc zrychlil až jsem čekala že mi plíce vyletí z hrudi.

Už jen pár kroků, svýma očima mi hleděl z přímá do očí, když už jsme byli jen pár centimetrů od sebe zastavil se a objal mě. Nečekala jsem to, stála jsem jak prkno nemohoucí jakéhokoli pohybu. Z jeho objetí jsem cítila tolik něhy a bezpečí. Nosem mi projela jeho nádherná vůně.

~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~

"Pohni zadkem" Zavolal na mě s radostným tónem
"No jo, taky sis pro tu Pizzu mohl zajít sám" vyplázla jsem na něj jazyk
"Nemohl, ke dveřím je to moooc daleko" zakřenil se
,,A co za to aspoň dostanu?" Pozvedla jsem na něj obočí
,,Pojď ke mně" svůdně se zasmál a strhl mě k sobě na postel. Zatím co jedl, pevně jsem se k němu přitulila a nadechla se jeho parfému.

~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~

Rychle jsem se vymanila z jeho objetí a dívala jsem se na něj s neuvěřením v očích. On tam ještě chvíli stál se spojenýma rukama, jak kdyby objímal vzduch, než mu došlo že už jsem dávno z jeho objetí pryč, vzpamatoval se a konečně spustil ruce podel těla.

Po chvíli ke mně natáhl ruku ve které držel kopretinu a se slovy: ,,Promiň, ehm já nechal jsem se unést situací" mi jí dal. To je přece ten kluk ze schodů.
,,Děkuju" odvětila jsme mu, potěšil mě a vyděsil zároveň.

Ta vzpomínka mi nahnala husí kůži, musím s ním o tom mluvit.
,,Víš já jsem tady abych se dozvěděla odpovědi" hned jak jsem to dořekla upřel na mě svoje medové oči a pak jemně zakýval hlavou.
,,Proč jsme spolu na té fotce?" Tuhle otázku nejspíš očekával, pořád nenarušoval oční kontakt, jen tiše odpověděl: ,,Byli jsme dobří přátelé." Ne, ne, ne, to není možné, automaticky jsem začala pomalu ustupovat dozadu a kývat hlavou zleva do pravda, nohy se mi začali podlamovat slabotou a on na mě pořád jen hleděl.

Když mě najednou chytil za ruce a přitáhl si mě zpět, přejel mi mráz po zádech.

Objal mě, znovu, už podruhé za jeden večer
,,Neboj se prosím, jednou ti to vše vysvětlím, možná ani nebudu muset" U toho mě jemně hladil po zadech a za pár vteřin, kdy jsem si v hlavě pořád dookola opakovala tuhle větu, uvolnil stisk a nakonec povolil úplně. Podíval se mi do očí a pak odešel.