Hodiny dál pokračovaly zdlouhavým tempem, a mně nezbývalo nic jiného, než to tam nějak přetrpět a přát si, abych to měla rychle za sebou, mohla bych jít domů, a tam se zahrabat mezi knihy.
Po poslední hodině jsem zase jako první vyběhla ze třídy na oběd, už několikrát se mi stalo že jsem na schodech upadla, proto už si dávám pozor a vždycky radši zpomalím, ale teď jsem na to zapomněla a běžela jako střela, když se to stalo, byla jsem zrovna na třetím schodě od spodku, zničehonic se mi podlomili kolena, a já jsem přistála přímo na šedé dlažbě.
Nehybně jsem ležela, když jsem uslyšela, že se někdo směje, respektive někdo se směje mi. Zvedla jsem hlavu, abych zjistila komu ten smích patří a uviděla jsem asi 8 kluků, kteří stáli s pálkami u ping pongových stolů a já jsem pro ně byla středem zábavy. Ani jeden z nich se nezeptal jestli jsem v pořádku, ani jeden mi nepodal nápomocnou ruku, ani jeden který by se mi nesmál, ach krutý a nevychovaný světě. S hořícími tvářemi jsem vstala a už radši pomalu odešla na oběd.
ČTEŠ
Inkognito
RandomVšude kolem nás, je tolik shod náhod, až je to kolikrát k neuvěření, a tak si to lidé pojmenovali jako osud, ale zapomínají nejen na to že si tvoříme svůj vlastní „osud", ale že ho tvoříme také ostatním. Uvažovali jste někdy nad svým osudem ?
