Po obědě jsem se váhavými, pomalými kroky došourala až domů, trvalo mi to celkem 63 minut, né že bych šla tak pomalu, ale školu mám vážně daleko od domu. Přesněji řečeno, mám to doslova přes celé město. Takže po cestě vystřídám tři druhy dopravních prostředku a ještě musím jít nejméně 20 minut pěšky, já si ale umím vybrat střední školu! Teď už s tím asi nic nenadělám no, tak proč se s tím zabývat?
Po cvaknutí zámku u branky, a následném zavrzání se můj pes rozštěkal. Viděla jsem černou, chlupatou, trošku větší kuličku, valící se ke mně velmi rychlým tempem.
,,Ale no ták Endy, neskákej!" snažila jsem se ho uklidnit, avšak marně. Byl jak utržený ze řetězu, celý rozradostněný vrťel ocáskem sem a tam. Po pár krocích se psem motajícím se mi kolem nohou jsem konečně došla ke vchodovým dveřím mého domu, bylo odemčeno, jakmile jsem vstoupila do předsíně, všimla jsem si podle bot, že je moje rodina zase v plném počtu doma, ale navíc tu byly 3 páry mi neznámých bot: Že by byli dneska rodiče i s bratrem na nákupech a pořídili si nové boty? Počet by seděl, ale moje mamka nenosí boty na podpatku, a že by je už stačila trochu ušpinit ? To se mi nezdá. Pověsila jsem klíče na věšáček, potom jsem si sundala ty zpropadené kozačky, které mi dneska zabrali tolik úsilí dopravit se do školy a zpět. Sundala jsem si kabát a čepku, upravila si ty neposedné vlasy, které se snažili chytat wifi a vydala jsem se zjistit kdo jest ten návštěvník.
Vydala jsem se úzkou chodbou k obýváku. Vstoupila jsem do pokoje a všichni zúčastnění se na mě otočili a pozdravili mě s lehkým úsměvem na tváři. Očividně na návštěvu přišel můj strýc se svým novým objevem, ženou po jeho levici pohodlně usazenou do našeho gauče. Prozkoumala jsem jí očima abych zjistila v čem je lepší než ta předchozí, vzhledově vypadá celkem dobře - krátké vínové vlasy, milý úsměv, možná bude celkem fajn, doufám že ji stihnu poznat dřív než se rozejdou. Postavila se a podala mi ruku, kterou jsem ochotně příjmula, představila se jako Jana, já jsem ji také řekla své jméno a obě jsme řekli tu již ohranou frází : ,,těší mě" poté jsem zaznamenala pohyb napravo, ohlédla jsem se tam a spatřila jsem tam jakéhosi kluka, který se líně stavěl na nohy jak kdyby mu bylo pětaosmdesát, a visel na mě očima jak nějaký pedofil.. ,,Ahoj, já jsem Pavel" ...
ČTEŠ
Inkognito
RandomVšude kolem nás, je tolik shod náhod, až je to kolikrát k neuvěření, a tak si to lidé pojmenovali jako osud, ale zapomínají nejen na to že si tvoříme svůj vlastní „osud", ale že ho tvoříme také ostatním. Uvažovali jste někdy nad svým osudem ?
