Inkognito

4. kapitola

ONA:

Už uteklo několik dní od našeho setkání, nenapsal mi žádný vzkaz a i přes mé snažení ho někde na školní chodbě vyhledat a promluvit si, nebyl k nalezení.

Tohle jeho chování mělo za následek, že jsem si začínala myslet že tohle všechno byla jenom má představivost, nic z toho se nestalo, bylo to jen dětinské snění o neznámu, o pocitech zmatenosti a zoufalství. Přes tyhle myšlenky jsem se přenesla vždy, když jsem viděla tu bonbonieru a fotku, kterou mi daroval.

Kopretinu z našeho setkání v parku jsem si slisovala jako listy do herbáře, aby mi tahle vzpomínka, i přes to že pro mě nebyla zrovna příjemná, vydržela co nejdéle.

,,Hej! Čekej!" Tlumeně jsem uslyšela přes hudbu která mi hrála v uších. Neměla jsem v úmyslu se otočit a zjistit kdo volá, stejně ten hlas neznám a prakticky může volat na kohokoli a šance že ta osoba jsem já, je mizivá.
,,Prosím, stůj!" V hlase byla cítit zoufalost a já si uvědomila že mi je ten tón hlasu trochu povědomý. Zastavila jsem, ztlumila si hudbu v sluchátkách a pozorně naslouchala dalšímu volání. Nic. Ticho jako v hororu před děsivou scénou.

Radši jsem se dala do pohybu abych byla co nejdřív ve škole, kde jsem v prostředí s více lidmi, kteří by mi mohli při takových svízelných situacích pomoct.

,,Ahoj El" Pozdravila jsem ji když jsem se usadila na hodinu matematiky vedle ní.
,,Ahóój" Šibalsky se na mě usmála s výrazem který používá vždy, když mi chce představit nějaký svůj nový objev, kterého za chvilku odkopne a já mu to budu muset vysvětlovat a utěšovat ho. Né že by byla nějaká lehká holka, ale ona se prostě jen strašně rychle do někoho zamiluje a pak, když jí přestane bavit a zjistí jaký je ten člověk uvnitř, nějak ji to nemrzí a jen ho začne ignorovat.
,,Tak kdo je to tentokrát?" Zeptala jsem se i přes můj očividný nezájem.
,,No víš, chodí na tuhle školu, je úplně strašně sladce rozkošný a skvěle líbá, je sice o něco starší, ale mi na tom nezáleží..." Začala mi povídat o tom neznámém a já ji pomalu, ale jistě začala ignorovat. Nejsem dobrá kamarádka, vím to, ale koho by tyhle kecy zajímaly, když to budu stejně já kdo bude mít od něj promočené a poslimtané oblečení.
,,Aha, ten bude určitě ten pravý" Skočila jsem ji do řeči touhle ironickou větou, kterou ale tak nepochopila, jelikož se na mě potom mile a děkovně usmála.

,,Když nesnášíme bolest, proč hledáme lásku?"

Poslala mi pak jen v hodině papírek se zprávou:
,,O velké přestávce na chodbě před třídou A79" a tím byl náš rozhovor dočasně ukončen.

O pár minut později, když jsem byla v hodině dějepisu a sledovala hodiny, které neúprosně rychle běžely, přála jsem si aby se cokoliv stalo, jen abych tam nemusela chodit.

Když zazvonilo, můj osud byl zpečetěn, vydala jsem se loudavým krokem do schodů na místo setkání. Když jsem byla na patře, už ze vzdáli jsem viděla El která na mě mávala a naproti ní, zády ke mně seděl hnědovlasý kluk.

Dostala jsem strach, ten kluk vypadá jak Matěj, co když s ním chodí a právě on se stal její oběti?

Čím blíž jsem k nim byla, tím víc se naplňovala moje předtucha. Když vstával a otáčel se na mě ta sekunda mi přišla nekonečná, krev se mi strachem vehnala do svalů, srdce se mi roztlouklo jak při tom nejadrenalovějším zážitků, začaly se mi potit ruce a já si začala mluvit pro sebe absolutní blbosti. Srachem jsem radši zavřela oči, chtěla jsem ho vidět, ale né tady a né s ní.
,,Ahoj, já jsem Viktor a rád tě poznávám" Vyslovil hlubokým mužským hlasem a napřáhl ke mně ruku. Vyfoukla jsem dosud nepřítomně zadržovaný dech, otevřela jsem oči a jeho ruku stiskla.
,,Těší mě" Vyslovila jsem k němu tuhle frázi, ale tentokrát, poprvé v mém životě, jsem jí myslela važně.