Inkognito

4. 1. část

,,Tak co na něj říkáš?" Zeptala se mě El když se od nás Viktor vzdálil do dostatečné vzdálenosti, kde nás nemohl slyšet.

,,Je strašně milý a příjemný, snad vám to vyjde" Vážně je skvělý, myslím že tenhle by pro ni byl ten pravý, a teď to není ironie.

,,Díky" Zhluboka vydechla a zasněně se zahleděla někam do neznáma. Za co mi vůbec děkuje? Teď si připadám jako kdybych byla neandrtálec hodnotící její kořist.
Jen doufám, že to nebudu mít stejně s klukama jako ona, hodně mi vadí když někdo někoho jen tak odkopne, vždyť každý potřebuje důvod svého neúspěchu. Zatím to naštěstí nevypadá že bych s ní jela po stejné koleji, můj počet kluků je na bodě mrazu, zatímco její počet už převyšuje přirozenou lidskou teplotu.

------------------------------------------------------------------------

Když jsem si to po škole kráčela domů, zase jsem slyšela ten hlas, buď mám halucinace nebo na mě vážně někdo volá.
Tentokrát jsem se otočila a pozorně skenovala všechny lidi kolem. Holka se sluchátky nepřítomně hledící do země, kluk hrající hry na mobilu, žena s kočárkem, nikdo z nich na mě volat nemohl, ani nevím proč by to dělal. Smířila jsem se tedy s tím že v hlavě slyším hlasy které nikomu nepatří a pokračovala jsem v cestě.

Hned jak jsem se otočila s úmyslem jít domu, zvuky se opakovaly a tentokrát volali moje jméno. Potichu jsem si pro sebe zašeptala: ,,A dost už!" a s těmito slovy jsem se otočila a rozhodla se čekat tak dlouho, dokud neuvidím viníka.

Ani ne po dvou minutách jsem viděla vyběhnout ze zatáčky nějakou bytost, blížila se pajdavým krokem na jednu nohu a s kapuci zakrývající obličej. Vypadala děsivě, tak jsem se pro jistotu snažila nalézt v kapse pepřák. Už nás dělilo jen pár metrů, když jsem si uvědomila že jsem vystřídala zimní a jarní bundu a moji ochrannou zbraň jsem nevyměnila, takže teď leží v kapse od mojí bundy která je pečlivě uložená na dně skříně a očekává na svůj návrat, příští zimu. Sakra! Co teď? 5metrů, je ještě pořád čas utéct, obrátila jsem se a rychlým krokem jsem se vydala domů, měla jsem to coby kamenem dohodil, ale i tak bylo stresující jít s někým v závěsu, pořád jsem se otáčela a sledovala jak velký mám odstup. Čím déle jsem šla, tím více se mezera mezi námi zvětšovala až nakonec, když se silnice dělila doleva a doprava kvůli rybníku který byl uprostřed, zastavil.
Osoba v černém se nahnula dopředu jako kdyby se ukláněla, rukama se zapřela o kolena a ztěžka oddychovala. Nevěděla jsem co mám dělat, zastavit se a zjistit co je ta osoba zač? Nebo radši rychle upalovat domů, tak jak jsem to měla v úmyslu až do teď?
Po několika sekundách se bytost zase narovnala, spadla ji kapuce a vyslala mým směrem pohled, který byl kvůli mojí bezpečné vzdálenosti ze které jsem to celé sledovala, nerozpoznatelný. Ale jedno bylo jisté, byl to Matěj, to on mě sledoval, teď i ráno. Musím zjistit proč, pomalu jsem se tedy rozešla z levého kopce k němu dolů. Byla jsem z něj víc nervózní než z kde koho, a když jsem se postavila přímo před něj a on na mě překvapeně pohled, byla jsem v jednom ohni.
,,Ehm, ahoj" nesměle jsem k němu promluvila, zatímco na mě pořád zmateně hleděl bez jediného náznaku, že by mi hodlal odpovědět.
,,Dobře tak, proč mě sleduješ?" Pozvedla jsem na něj obočí. Jen němě otevřel pusu a pak ji zase zavřel, jako kdyby si svou odpověď náhle rozmyslel. To tady vážně budu dneska mluvit jen já? Přenesla jsem váhu z nohy na nohu a namířila na něj svůj pohled, zahleděla jsem se do jeho oči, které takhle za světla zářily všemi barvami a on se v těch mých ztratil taktéž.

Po dlouhé době vzájemného snažení číst si přes oční kontakt myšlenky si prstama prohrábl vlasy a konečně odpověděl.
,,Víš, potřeboval jsem s tebou mluvit, o samotě" Dořekl a rozhlédl se kolem sebe.
,,Tak mluv, teď můžeš" Povzbudivě jsem se na něj usmála.
,,No já hmm, šla by si se mnou do kina?" Zástrčil si ruce do kapes od kalhot a začal se pohupovat na špičkách.
Až po chvíli mi došlo na co se vlastně ptal, co teď jen mám odpovědět? Nervózně jsem si zastrčila pramínek vlasů za ucho a odpověděla to, co mě v tu chvíli zrovna napadlo.
,,Na jaký film?" Proboha, vážně jsem to řekla nahlas? Nejradši bych si za to nafackala.
,,Nooo na co budeš chtít, ale přemýšlel jsem nad teorii všeho, myslím že to bude dobré" Usmál se a stydlivě pokrčil rameny. Páni, na ten film jsem se taky chystala jít, avšak sama. Ale vážně tam chci jít s osobou kterou vůbec neznám a která mě tak moc mate? Možná bych ho mohla víc poznat a konečně z něj vyloudit nějakou informaci.
,,Dobře tak jo" Přikývla jsem. Hned po tom co jsem to dořekla bylo vidět jak se mu ulevilo, většina nervozity z něj opadla a on se uvolnil. Vytáhl z kapsy od kalhot papírek, na kterém jsem zahlédla telefonní číslo a se slovy kdy a kde se setkáme, mi ho podal. Pak už jsme se jen beze slov otočili a každý se vydal svou cestou, on na pravou a já na levou stranu kopce.