Inkognito

2. 1. část

Po víkendu, když jsem si to ještě po tmě osamoceně kráčela prošlapanou, bahnitou pěšinkou ke škole pocit štěstí mě celou naplňoval. Je to zvláštní, jít do školy a cítit se šťastně.

Někdo mi najednou přikryl oči a já jsem viděla jen temnotu, dech se mi zadrhl, tep mi vystoupal snad na 210 tepu za minutu a já jsem svou ruku automaticky přemístila na pepřák který nosím stále s sebou v kapse od bundy, oddělala jsem pojistu a malém to vystříkala neznámému do obličeje, zastavil mě jen mi známý křik:
,,nedělej to"

,,O můj bože, El, víš jak si mě vylekala?" Otočila jsem se na ní s vystrašeně vykulenýma očima které jí někde hluboko uvnitř zabíjely pohledem a mírně roztřeseným hlasem, který byl způsobeny šokem.

,,Promiň, netušila jsem že zareaguješ takhle"

Přičemž na slovo ,,takhle" dala s rozmachnutim a povytaženým obočí příslušný důraz.

,,Ještě jednou mi něco takového udeláš a .."

Zasekl se mi hlas, vůbec nevím co bych udělala, přestala bych se s ní bavit? Ne, to by nešlo, pak už by mi žádná kamarádka nezbyla. Dala bych jí trest? Absolutně vůbec nic mě nenapadá.

,,Dobře, tak ještě jednou promiň" už zase tu byl ten její puppy face, kterému prostě musím odolávat, jinak by ji u mě prošlo všechno.

,,A jak ses měla na Valentýna?" Zeptala se jen aby se vzdálila od předchozího tématu.

,,Skvěle, byla jsem v aquaparku" odvětila jsem ji s jistým nadšením v hlase.

,, A s kým?" Zeptala se mě přičemž mrkla okem. Protočila jsem nad ní oči, achjo jediné co ji v poslední době pořád zajímá jsou kluci a všechno kolem nich.

,,S rodinou"

,,Jen s rodinou? Ale no tak, kde máš to hovinko?" Pokrčila na mě svoje obočí a jasným pohledem mi dávala najevo že jí neříkám všechno a že se to stejně dozví. Zná mě na to až moc dobře, navíc by to na mě poznal každý, zrudnu a sklopím pohled k zemi.

,,Fajn, fajn, byl tam strejda, ta jeho přítelkyně a Pavel, spokojená?"

,,Naprosto" přičemž na mě dětinsky vyplázla jazyk.

Nechtěla jsem už odpovídat na její další otázku a tak jsem radši rychle zasáhla: ,,A jak si prožila Valentýn ty?" Hned jak na mě vyhrnula spoustu nepotřebných informací, začala jsem toho litovat a po pár dalších větách jsem ji přestala vnímat úplně, je to ode mě jako od kamarádky hnusné, ale vážně nemusím vědět s kým vším se oblizovala.

-----------------------------------------------------------------

I přes to, že jsem doufala že mě fantomas začne ignorovat, nestalo se tak. Můj předchozí vzkaz se ani neuračil vygumovat a hned pod to napsal, podívej se pod lavici.

Se svou zvědavostí jsem se hned ohla a rukama jsem našmatrala menší věc ve tvaru srdce zabalenou do balícího papíru, vytáhla jsem ji.

Bylo mi vážně líto to rozbalovat, nikdy jsem neviděla tak dokonale zabalenou věc, světlé růžový papír s puntíky svazovala rudá stužka táhnoucí se dokonale podel papíru, na vrchu jsem zahlédla i mašli na které bylo napsané datum a mé jméno, dál si s tím takovou práci a já to roztrhám.

Hlavou se mi prohnala vzpomínka na pátek, šla jsem zrovna kolem skříněk, když jsem viděla kluka který měl hlavu a půlku hrudníku ve skříňce, jak kdyby se před něčím skrýval, Viděla jsem jeho batoh, položeny vedle jeho nohou z kterého trčela tahle věc.

Věci se mi začali dávat dohromady jako puzzle a já si částečně připadala jako Sherlock Holmes.

Před rozbalením jsem si to ještě vyfotila, protože vzpomínky jsou důležité.

Stačilo rozstřihnout stužku, balicí papír pak jen dát na stranu a hned jsem věděla s jakou věci mám tu čest.