Bastards |FF One Direction cz|

♦ Chapter_22

♦ Vím, strašně moc mi to trvalo a já se za to omlouvám, ale můj život je teď tak trochu vzhůru nohama, děje se spousty věcí a já tak nějak nstíhám :( Každopádně, tady je konečně další kapitola, enjoy it! :3

                                                           ♦♦♦

Znechuceně se odvrátím od zlatých kohoutků umyvadla a vrátím se zpět do místnosti, ve které mě Rick zanechal se slovy: Vítej ve svém novém království.  

Jedná se o téměř čtyřicet metrů čtverečních, které vyplňuje široká, dvojlůžková postel, pohovka s konferenčním stolkem a plazmovou televizí, vystavěný šatník a v neposlední řadě knihovna s pracovním stolem. Rick si očividně potrpí na luxus, každá místnost jeho zpropadeného domu je přepychová a cena majetku pravděpodobně nevyčíslitelná.  

Můj pohled sklouzne k nástěnným hodinám, jejichž minutová ručička se blíží ke dvanáctce, završující desátou hodinu večerní. Netuším, jak dlouho bych měla čekat, ale nehodlám riskovat, budu mít jen jediný pokus a já ho rozhodně neplánuji promarnit.  

Každá další minuta se zdá nekonečná, mlčky sedím na kraji postele a bedlivě naslouchám, snažící se odhadnout, je-li Rick ještě stále vzhůru. Hodina míjí hodinu, půl jedné, půl druhé, půl třetí, déle už čekat nemohu, nebo zešílím.  

Srdce mám až v krku, v uších se mi rozléhá jeho splašený tlukot a potí se mi dlaně. S lodičkami v ruce bosa potichu našlapuji na chladné, dřevěné podlaze, mířící dlouhou chodbou ke schodišti do přízemí. Každou chvíli se ohlédnu, ujišťující se, že jsem sama, načež udělám několik opatrných kroků a opět se zastavím, váhavě nakukujíc přes rameno.  

Celý dům se utápí v tíživém tichu a nikde se díky bohu nesvítí. Schodiště seběhnu ve spěchu, přidržující se roztřesenou rukou zábradlí. Na posledním schodu se pro jistotu zastavím a nakouknu za roh do předsíně. Nikde žádná ochranka, ani nic podobného. Nepatrně se mi uleví a nohy se dají opět do pohybu, směřující k hlavním, domovním dveřím. Nedočkavě vztáhnu ruku ke klice a uchopím chladný kov. Slyším tiché cvaknutí, ale dveře zůstávají zavřené, je zamčeno.  

Co jsem si sakra myslela?! Že si na noc nezamkne, obzvlášť, když má doma vězně?!  

Složím tvář do dlaní a zády se přitisknu ke zdi, snažící se ukrýt do temných stínů. V očích mě pálí slzy a urputně bojuji se vzlyky, deroucími se na povrch. Nemůžu tu zůstat, nezáleží na tom, jak se Rick tváří, na jak hodného si hraje, ve skutečnosti je stejný jako všichni ostatní a až ode mě dostane to, co chce, ať je to cokoli, jednoduše mě zabije.  

Zhluboka se nadechnu a hřbetem ruky si otřu uslzené oči. Nevzdám se, když něco chci, musím za to bojovat, musím bojovat za sebe.  

Prohledám všechny zásuvky dřevěné komody, stojící vedle botníku a po hořkém zklamaní se přesunu k poličkám vedle věšáku s bundami, pátrající po klíčích. Snažím se nadělat co nejméně hluku, ale mé třesoucí se ruce mi to nijak nezjednodušují. Když omylem shodím zarámovanou fotografii, která za doprovodu hlasité rány skončí na zemi, polekaně sebou cuknu a vyděšeně vydechnu, rozhlížející se kolem sebe. Bedlivě naslouchám, očekávající to nejhorší, ale nic se neděje. Sehnu se pro fotografii a vrátím ji zpět na své původní místo na poličce, snažící se v chabém osvětlení určit, koho zachycuje.  

Po bližším prozkoumání poznám Ricka, objímajícího sotva čtyřletého chlapce, který je mu až nápadně podobný. Na okamžik se zamračím, přemýšlející nad různými teoriemi, ale vzápětí si uvědomím, že jsem na útěku a nemám tudíž čas, přemítat nad tím, jestli má Rick syna.