Bastards |FF One Direction cz|

♦ Chapter_07

♦ Aaaaa <- toto mělo představovat nadšené ječení!!! Víte jak moc úžasný jste! Děkuju! Děkuju! Děkuju moc! Děkuju že čtete, kometujete, hvězdičkujete, děkuju že jste ti nejúžasnější čtenáří a že můj den děláte lepším!!! Snad se vám odvdščím aspoň další kapitolku! :3

                                                            ♦♦♦

♦ Harry's pov ♦

"Vážně sis myslel, že uděláš bububu, Liam se lekne a všechno ti vyklopí?" Povytáhne Zayn obočí. Protočím oči a sáhnu po plechovce piva, odložené na konferenčním stolku. "Ne." Odseknu, ale skutečnost je odlišná. Ve skrytu duše jsem opravdu doufal v to, že když se u Liama objevím ve správný čas a krapet ho zmáčknu, kápne božskou.  

"Nebýt jeho holky, povedlo by se to." Zamručím a usrknu zteplalého piva, načež se znechuceně zašklebím. "Copak ti zase nefunguje lednice?!" Vyjeknu pobouřeně, za což si od Zayna vysloužím zdvižený prostředníček. Povzdechnu a odložím plechovku zpět na konferenční stolek. "Liam má alibi a dobrovolně se nepřizná, nemáme nic." Vydechnu unaveně a rukou si promnu obličej. 

"Říkal jsi něco o Liamově holce?" Zamumlá zamyšleně. Jen přikývnu a soustředím se na svá těžknoucí víčka, nemůžu tu usnout na gauči pro Krista!  

"Nevím o tom, že by měl holku. Nepočítám štětky na jednu noc." Zamručí. "Tahle na štětku nevypadala." Ujistím ho. "Vážně si myslíš, že s ním něco má?" Zakloním hlavu a rukou si bezradně zajedu do vlasů. "Možná, nevím." Na okamžik zavřu oči, snažící se vybavit její podobu.  

Kaštanově hnědá záplava loken, spadající ji téměř až k pasu, nevinné, zelenkavé oči rámované hustými řasami a plné, narůžovělé rty.  

Věděla, kdo Liam skutečně je? Měla vůbec tušení, s kým se to zapletla? Těžko říci.  

"Ne, nechodí spolu." Pronesu sebejistě, jako bych snad byl se svými třemi přítelkyněmi, které ode mě po pár týdnech utekly, bůh ví jaký odborník.   

Co si budem nalhávat, můj milostný život stál za hovno. Většinu svého času jsem věnoval práci, což byl důvod, proč jsem nebyl schopný udržet si žádný vztah. Žít se mnou nebylo jednoduché a ani nikdy nebude.  

"Co chceš dělat?" Vyhýbavě nad Zaynovou otázkou pokrčím rameny a marně se snažím vymyslet jakkoli ubohý plán na získání informací, které nutně potřebuji.  

"Myslíš, že ta holka, by mohla něco vědět?" Nadhodí Zayn. "Už jsem nad tím přemýšlel." Pokývnu hlavou. "A?" Přejedu si palcem po spodním rtu a prudce vstanu z pohovky. Spěšně proklouznou kolem Zanya, sedícího na opěrce křesla a začnu nervózně pochodovat po obýváku.  

"Netuším, kolik toho ví, jestli vůbec něco ví, neznám ani její jméno!" Zavrčím. "Ale za pokus to stojí." Zoufalí lidé dělají zoufalá rozhodnutí a já zoufalý skutečně byl. "Musím se k ní dostat, získat si ji." Mručím si pro sebe, ale mé myšlenky neuniknout Zaynově sluchu. "Jak? Už tě viděla, ví kdo jsi a nezdá se, že bys na ni zrovna zapůsobil." Ušklíbne se.  

Zarazím se uprostřed kroku a vzhlédnu. "Máš pravdu." Zašeptám. "Máš naprostou pravdu. Mě neuvěří, nepomůže mi, v jejích očích jsem tu já, ten špatný." Přikývnu. "Ale tebe nezná."  

Ztuhne. "To nemyslíš vážně." Zamračí se. "Ale myslím." Vyvedu ho z omylu, kterým je jeho naivní domněnka, že ho do téhle akce nezatáhnu. Mé rty se roztáhnou do širokého úsměvu a uvnitř hlavy se mi konečně rodí plán.