Bastards |FF One Direction cz|

† Chapter_14

† Jedním slovem...wau! :O u předchozí části jsme se nějak rozkomentovali a společně s mými odpovědi to dalo přbližně 55 kmentářů...to je zatraceně neuvěřitelně perfektní!! vy jste prostě dokonalý a já vám moc děkuju :3

† † †

Zdá se to tak prosté, jako by to přesně takhle mělo být.

Ležím v jeho náruči a cítím se v bezpečí. Ocitám se v rukách vraha a násilníka, měla bych se bát o svůj život, ale není tomu tak, což mě nutí přemýšlet nad tím, jestli je v mé hlavě všechno v pořádku.

Jeho vypracovaná paže spočívá na mém pase, tisknoucí si mě tímto gestem k nahé hrudi. Ačkoli je to absurdní, v ten vzácný okamžik klidu si nepřeji nic jiného, než moci zůstat v této situaci zamrzlá už na věky.

Vím, že je vzhůru. Cítím na sobě jeho pohled, ale neotočím se, ještě nejsem připravená čelit jeho pohledu.

"Proč jsi mě nezabil?" Zašeptám. "Měl bych?" Přikývnu a místo odpovědi se dočkám jeho tlumeného smíchu. "Tohle není vtipný." Namítnu zamračeně. "Ale ano, je." Nesouhlasí a jeho rty se ocitnou na mém krku, zanechávající mi na šíji lehký polibek, kterých mi během dnešního rána věnoval již nespočet. Netuším, proč to dělá, snaží se mě jen rozptýlit? Těžko říci.

"Vzala jsem to, co náleží tobě, měl bys mě zabít." Zamumlám. "Byl jsem mrtví, vzpomínáš? Kdybys to neudělala ty, někdo jiný ano. Nic jsi mi nevzala Avelin, ty ne." Zašeptá a jeho rty se lehce otřou o mé ucho. Nepatrně se zachvěju a pevně semknu víčka. Uchechtne se nad mojí reakcí a ještě pevněji si mě přitiskne ke svému tělu.

"Proč jsi za mnou přišel?" Vyslovím otázku, která mě tíží od chvíle, co se zjevil v garáži. "Měl jsem pocit, že budeš potřebovat společnost. Vlastně jsem spíš doufal, že ji budeš potřebovat." Pousměju se. "Jak jsi to věděl? To, že já a Harry-" Odmlčím se. Pochopí a hřbetem ruky mě konejšivě pohladí po tváři. "Nechal jsem tě sledovat, potřeboval jsem vědět, že jsi v bezpečí." Z jeho slov by mě mělo mrazit, ale místo toho mi způsobí jen těžko popsatelný, hřejivý pocit, který ještě zesílí, když Rick opět promluví.

"Jsi první." Hlesne. "První v čem?" Nechápu. "První dívka, s kterou jsem strávil celou noc, aniž bych se ji dotkl." Odpoví. "Právě teď se mě dotýkáš." Nesouhlasím s letmým úsměvem na tváři. "Takhle jsem to nemyslel a ty to moc dobře víš." Zavrčí provokativně. "Měl jsi na mysli sex." Hádám. "Správně." Potvrdí. "A vzhledem k tomu, že nebylo jednoduché se udržet, zasloužil bych si odměnu." Nadhodí. Chová se jako puberťák a ne jako skoro třiceti letý muž. Zaváhám, ale nakonec na jeho hru přistoupím.

"Já bych toho chtěla." Pronesu s úšklebkem a následně jsem zaskočena jeho reakcí.

Netuším jak, ale během sekundy se ocitám uvězněna mezi matrací a Rickovým tělem, sklánějícím se nade mnou. Jestli právě teď nenastal nejvyšší čas začít panikařit, tak potom kdy? Problém je, že se ho nebojím a netuším, jestli za to mohou logické argumenty typu, kdyby tě chtěl mrtvou, už dávno mrtvá jsi a nebo onen nechtěný pocit jistoty, že mi zkrátka neublíží.

"Stačí jediné slovo a dám ti cokoli budeš chtít." Pronese, pohled upřený do mých očí. "Tedy, pokud to nebude jednorožec, nebo třeba růžový slon." Dodá rychle a vyslouží si můj zářivý úsměv. "Nechci jednorožce, ani růžového slona, jen-" Povzdechnu a nakrčím obočí. Nejsem si tak úplně jistá tím, co ve skutečnosti chci.

"Tatí!" Ve dveřích ložnice se zjeví kudrnatá příšerka s plyšovým medvídkem v náručí a nemilosrdně se vrhne na naši dvojici. Zatímco Semmymu se podaří vylézt Rickovi na záda a nezdá se, že by ho hodlal pustit, já pobaveně sleduji Rickovu marnou snahu dostat ho dolů.