Bastards |FF One Direction cz|

♦ Chapter_29

 ♦ Vím, že to opět trvalo a omlouvám se za to, ale bohužel, mé fantazii se poroučet nedá :( každopádně, další díl je tu a myslím, že by bylo vhodné zmíňit jeden kometář od @adelkrizova která se ptala na podobu Avelin, samozřejmě že jsem ji nejednou popisovala, ale chápu že ně každý může moje popisi chápat, proto jsem se pustila do hledání podoby Avelin a hodila vám ji do médií! :D :3 hpe you like it :D

                                                            ♦♦♦

Přitáhnu si bundu blíž k tělu a trpělivě vyčkám, až se osoba na druhém konci uráčí přijmout můj hovor. Uznávám, že půl jedenácté večer není úplně ta nejvhodnější doba pro telefonát, ale já nemám na výběr.   

"Prosím?" Zamumlá chraplavý hlas rozespale, není pochyb o tom, že jsem ho vzbudila.  

"Ahoj Louisi, potřebuju menší službičku." Slyším šustění peřin, jak se hrabe ven z postele. "O co jde?" Zívne. "Nemám kde přenocovat, půjčíš mi gauč? Prosím."  

                                                            ♦♦♦

Na kluka má Louis skutečně prvotřídní vkus. Jeho byt je laděn do tmavého dřeva a doslova přetéká nejrůznějšími doplňky. Poznávám několik drahých, uměleckých děl v podobě obrazů i sošek, které sice mohou být padělky, ale vzhledem k Louisově povolání sázím spíš na odcizené originály.  

"Dáš si něco?" Křikne Louis z kuchyně, sousedící z prostorným obývákem. "Ne, díky." Zavrtím hlavou a posadím se na širokou, koženou pohovku. "Děkuju, že tu můžu zůstat." Věnuje mi úsměv a pokrčí rameny. "Maličkost." Posadí se vedle mě a nohy v králíčkových, huňatých bačkorách si hodí na konferenční stolek, ruce složené za hlavou. "Vím, že mi do toho absolutně nic není, ale má zvědavost mi nedovoluje se nezeptat, takže-" Otočí hlavu mým směrem. "-co se stalo?"  

Povzdechnu a složím nohy do tureckého sedu. "Liam zpanikařil. Odvezl mě k jeho mámě a nechal mě tam." Zamumlám, cítím se jako zavazadlo, nebo domácí mazlíček, ano, to je to správné označení. "Pak se tam objevil Harry." Věnuji Louisovi významný pohled. "Víš, on není tak špatný, jak se mi všichni snaží namluvit." Zašeptám. "Promiň, ale nesouhlasím, je to jen zbabělej bastard." Zasyčí Louis. "Neznáš ho." Namítnu. "A ty snad ano?" Povytáhne zvídavě obočí. "Rozhodně víc, než ty." Zamručím.  

"Co chceš dělat?" Ozve se Louis po chvíli tíživého ticha. "Netuším." Hlesnu bezradně. "Nechci, aby ostatní řešili moje problémy, to já zabila jednoho z Rickových mužů, to mě chce, nevidím důvod, proč by to měl řešit Liam!" Zavrčím. "V tom případě jsi slepá." Uchechtne se Louis, za což schytá ránu do ramene. "Au!" Vyjekne. "To bolelo." Zamračí se, na což reaguju protočením očí. "On tě miluje Avelin, možná to neumí dát najevo tím správným způsobem, ale je to tak. Záleží mu na tobě, jako na nikom jiném, chce ti jen pomoc, ochránit tě." "Jenže já se o to neprosila!" Odseknu. "Proč to prostě nepřijmeš a nenecháš to tak, Liam se o všechno postará." Domlouvá mi. "Ale to já nechci! Nedokázala jsem se vypořádat s Isaacem, byla jsem zbabělec a slaboch, víckrát už nic takového zažít nechci. Svoje problémy si vyřeším sama."  

Zním jako rozmazlené, panovačné děcko, ale Louis nechápe, jak se právě cítím. Jen mezi námi, cítím se mizerně.  

"Avelin, musíš si uvědomit jednu zásadní věc, Liam má prostředky k tomu se Rickovi postavit. Hodně toho zažil, je to voják ve všech ohledech a byl by jím i doopravdy, kdyby se tenkrát nestalo to, co ho přivedlo mezi nás. V tomto ohledu mu Rick nesahá ani po kolena, Liam se mu může postavit a co je hlavní, může vyhrát." Na okamžik se odmlčí, upřeně mi hledící do očí. "Vím, jak hnusně to vyzní, ale ty nejsi nic. Omlouvám se, že to říkám takhle, ale v našem světě tomu tak skutečně je. Neumíš bojovat, zbraň si v ruce pravděpodobně nikdy nedržela a jedno zabití z tebe padoucha nedělá. Nevyznáš se v zákonech, které nám vládnou, nemůžeš se postavit ani mě, natož Rickovi a co si budeme nalhávat, já jsem malá ryba."  

Vím, že má pravdu, ale odmítám se s ní smířit.  

"Samozřejmě u mě můžeš zůstat jak dlouho budeš chtít, ale měla by ses vrátit k Liamově matce, pokud tě u ní nechal, je si sto procentně jistý tím, že tam budeš v bezpečí a přes všechno, co se mezi námi stalo, tě nechci vidět umírat Avelin. Mám tě rád a pravděpodobně bych na tvém pohřbu brečel, což by ranilo mé už tak rozcupované, do země zadupané ego." Ušklíbnu se a automaticky Louise obejmu. "Jsi fajn kámoš, škoda, že jsi takový nebyl už od začátku." Pousměje se a věnuje mi letmý polibek do vlasů. "Lituju toho." Zašeptá. "Já vím, už jsem ti odpustila a doufám, že odpustíš i ty mě." Nechápavě se zamračí. "Co bych ti měl opouštět?" Nechápe. "To, že tě neposlechnu."  

                                                            ♦♦♦

Tim's bar je pořád stejná díra, jako když jsem ho navštívila posledně. Nic se tu nezměnilo, snad jen počet zákazníků stoupl ze tří na osm, no co, i to je pokrok.  

Pátravě se rozhlédnu po tmavé místnosti, hledající určitou osobu s nazrzlými vlasy. "Sháníš někoho?" Otočím se za hlasem slizkého barmana, který to na mě zkoušel svými nechutnými řečičkami už minule. "Jo. Kaylie." Přikývnu, zatímco barman ukáže k boxu v rohu místnosti.  

Netuším, jestli si mě bude pamatovat, ale za zkoušku nic nedám.  

"Avelin!" Na tváři se ji objeví široký úsměv, setřese ze sebe chtivé ruce svého opilého společníka a zamíří mým směrem. "Co ty tu děláš?" Oplatím ji úsměv. "Ahoj, přišla jsem tě požádat o pomoc." Přikývne. "Dobře, sedneme si?" Kývnu na souhlas a zamířím k baru, následuje mě.  

"Tak povídej, o co jde?" Vyzvídá, zatímco barman před nás postaví dvě sklenky skotské. "Mám potíže s Rickem." Vykulí oči. "S tím Rickem?" Zašeptá vyděšeně. "Ano." Potvrdím. "Já-já se omlouvám, ale s tím ti nemohu pomoci, nikdo se proti Rickovi nepostaví!" Vyjekne a následně si rukou zakryje ústa, rozhlížející se kolem, jako by se bála, že nás snad nikdo odposlouchává.  

"O to tu nejde, chci jen informace a myslím, že ty jsi ten správný člověk, který by mi je mohl poskytnout." Zhluboka se nadechne, snažící se vydýchat příval paniky. "Dobrá, co chceš vědět?" Zavrtím hlavou. "To netuším. Musím na něj sehnat páku, něco, co mě udrží v bezpečí a naživu." Zamumlám. "Rick je tu pánem, neexistuje nic, z čeho by měl strach a není nikdo, kdo by ho mohl ohrozit. Nebo alespoň o nikom nevím." Skousnu si spodní ret. "Copak opravdu není žádný způsob?" Kaylie se na okamžik zamyslí, až se ji na čele utvoří nepatrná vráska. "Možná je." Vydechne. "Ale je to šílenství." upozorní mě. "Na tom nesejde." Ujistím ji, že jsem ochotná zkusit vše.  

"Rick, má syna. Jsou mu asi čtyři a se svojí matkou žije v centru Manhattanu." V mysli mi vyvstane fotografie, na kterou jsem narazila v Rickově domě. "Často s ním tráví čas a myslím, že pokud mu na někom záleží, tak na tom dítěti. Jeho matka byla jen obyčejná děvka, která měla to štěstí, že mu porodila syna a Rick ji proto zabezpečil. Kdyby se ti podařil dostat k tomu malému, měla bys Ricka v hrsti."  

 ♦ Konečně mi to začíná hezky všechno zapadat, puzzlíky které jsem v příběhu rozházela, jako například seznámení s Kaylie v baru, nebo shozená fotka v Rickově domě, dávají smysl! :3 Co říkáte, líbí? :O :)