Bastards |FF One Direction cz|

♦ Chapter_06

♦ Víte, že jste úžasný! Tolik komentů k jedné kapitolce...to je naprosto dechberoucí!!! Přečtení se kupí neskutečně rychle a já vám moc děkuju :3

♦ Další kapitolka je tu a s ní shledání "starých přátel" :D Snad se bude líbit! :3

                                                            ♦♦♦

Po rozchodu následuje období smutku a bolesti, s kterou není lehké se vypořádat. Budíte se sami v prázdné posteli a utápíte se v slzách při vzpomínce na dobu, kdy tomu bylo jinak. Stále dokola si v mysli přehráváte společné momenty a marně se snažíte zbavit pocitu, že vám z hrudi vyrvaly srdce, podupaly ho a milostivě narvaly zpět pošpiněné a zlomené.

Očividně ne vždy tomu tak ale musí být.

Od mého rozchodu uběhlo sotva šest hodin a já se probouzím s úsměvem na tváři vedle kluka, který je tak sexy, až to zkrátka musí být nezákonné. Necítím bolest, jen úlevu.

"Je půl sedmý ráno, spi." Zamumlá rozespale a přetočí se na bok, mžourající do hřejivých, slunečních paprsků, které zalévají ložnici tekutým zlatem.

"Ráda bych, ale moc dobře to nejde." Povzdechnu a rukou si promnu obličej. "Myslíš na něj?" Hádá a nadzvedne se na loktech, aby mi viděl do tváře. "Ne tak úplně." Zavrtím hlavou a věnuji mu letmý pohled, který na nepatrný okamžik zabloudí k jeho nahé hrudi. Proboha proč mají kluci ve zvyku spát jen v teplácích?!

Ležet vedle Liama a vyhnout se perverzním myšlenkám na to, jak by asi vypadal bez již zmíněných tepláků, bylo jako zkouška mého chabého sebeovládání, které naštěstí prošlo na výbornou.

"Myslím na to, co teď budu dělat? Rodiče a všechny přátelé mám v Connecticutu, ale nechci se tam vrátit." Svraští obočí. "Tak se nevracej." Protočím oči. "To by mě bez tebe nenapadalo." Rýpnu si a schytám za to dloubanec do žeber. Zachichotám se a praštím ho přes ruku, kterou se mě snaží lochtat. "Radši spi." Vypláznu na něj jazyk a zchumlám se do peřiny. Napodobí mě a během chvíle usne, netrvá dlouho a následuji ho do říše snů, ve které mi bohužel není dovoleno strávit dobu delší, než mizernou jednu hodinu.

Občas mívám nutkání snížit se k potupnému vraždění idiotů, kteří mi ustavičně ničí život.

Jako první by na mém seznamu byl pravděpodobně Isaaac a následoval by ho ten kretén stojící před garáží, který se zasloužil o mé probuzení. Už dobré dvě minuty hlasitě troubil na klakson svého auta ve snaze, upoutat tak na sebe pozornost.

"Jestli je to ten zkurvysyn tak přísahám, že ho na místě zabiju!" Zaúpí Liam mrzutě. Označení zkurvysyn mělo být pravděpodobně směřované k Isaacovi a popravdě, ani bych se nedivila, kdyby to byl skutečně on. "Jdu tam." Hlesnu.

Otráveně se vyhrabu z peřin a letmo pohlédnu na digitální budík, stojící na nočním stolku. Půl osmé ráno nepatří mezi dobu, kdy obyčejně vstávám a už vůbec ne k částem dne, kdy jsem na lidi milá.

Bosa, oblečená jen v Liamově černém triku, které mi sahá sotva do půli stehen, cupitám po točitém schodišti do přízemí a proklínám se za svoji zbrklost. Měla jsem si vzít aspoň boty! Vynadám si v duchu a zamířím k vratům garáže.
"Klakson funguje, pokud nemáte nic dalšího, dělá to dvacet dolarů a teď vypadněte!" Zavrčím rozmrzele, probodávající nezvaného narušitele nenávistným pohledem.

Vysoký kudrnáč, opírající se o kapotu Porsche v policejních barvách, vzhlédne od špiček svých bot a věnuje mi překvapený pohled. "Ještě chvíli remcej a pustím i sirénu." Odvětí. "Do toho!" Štěknu pobouřeně, opětující jeho vyzývavý pohled.