Bastards |FF One Direction cz|

♦ Chapter_09

♦ Nejprve bych vám chtěla moc poděkovat, že čtete, komentujete a hvězdičkujete! Jste prostě úžasný a čísílka pořád stoupají a to neskutečnou rychlostí! :3 

♦ Ještě stále v termínu Vám přináším už devátou kapitolku Bastardů a doufám, že i když je krapet kratší a možná nudnější, za což se moc omlouvám, bude se líbit :3

                                                            ♦♦♦

Byla jsem tak hloupá a naivní, zaslepená láskou k muži, který si ji nejen nezasloužil, ale ani ji neopětoval.  

Ráda bych řekla, že jsem v pořádku, ale nejsem. Zkouším to, ale padám zpět do těch sraček, v které se můj život jako mávnutím kouzelného proutku proměnil. Slíbil mi, že se mnou zestárne, že mě ochrání, ale nakonec to byl právě on, kdo mi ublížil.  

Nemám přítele, ani byt a mé bankovní konto se záhadným způsobem smrsklo na trojmístnou částku. Takhle jsem si svůj život ve velkoměstě skutečně nepředstavovala.  

Mlčky sedím na kapotě svého milovaného Mustanga, který mi jako jediný zbyl, a upřeně hledím na osvětlený New York, od kterého mě dělí široké koryto East River. V pravé ruce svírám poloprázdnou láhev whisky, kterou jsem koupila na nedaleké benzínce, v levé dosud nezapálenou cigaretu.  

Nemůžu se vrátit domů, nesnesla bych posměšné pohledy mých BÝVALÝCH přátel, ani matčiny výčitky a neustále opakování její oblíbené slovní fráze: "Já ti to říkala." 

Můj pohled zabloudí k cigaretě, kterou po chvíli váhání znechuceně odhodím. Ne, nezapálím si, k tomu se nesnížím a už vůbec ne kvůli němu. Nezlomí mě. Může si vzít mé srdce i můj domov, ale mou duši nikdy nedostane.  

Přiložím si hrdlo láhve ke rtům a několikrát si loknu. Nesnáším alkohol. Nikdy mi nechutnal, ale o to v tu chvíli nejde. S přibývající hladinou whisky v mé krvi bolest postupně ustupuje a společně s ní odchází i chlad, svírající moji hruď.  

Hloupá, tak hloupá... 

Šeptá hlásek uvnitř mé hlavy a já vím, že má pravdu. Zatnu zuby a marně se snažím zastavit příval vzlyků, které se derou na povrch. Skousnu si spodní ret a bezúspěšně bojuji se slzami, déle už to v sobě neudržím.  

"Do prdele!"  

Sklouznu z kapoty a napřáhnu ruku s lahví, kterou prudkým máchnutím odhodím do řeky.  

"Sakra!" Klesnu na kolena a zakloním hlavu, upírající pohled na temná oblaka, visící nad New Yorkem. Snažím se vydýchat náhlý příval vzteku, ale nedaří se. Naštvaně pozdvihnu ruku zaťatou pěst a udeřím jí do země v marné snaze zbavit se žhavé nenávisti a vzteku, planoucího v mém nitru.  

Mé rozbouřené pocity se pozvolna usazují. Lapám po dechu a pohledem hypnotizuji rozedřené, krvavé klouby své levé ruky. Pravděpodobně bych pociťovala bolest, kdyby má mysl nebyla stále zaslepená nenávistí. Takhle mi to ale bylo jedno, zatraceně jedno.  

Zraněnou ruku svěsím podél těla a druhou si bezradně prohrábnu vlasy. Proč? To byla otázka, na kterou jsem nechtěla znát odpověď, ale přesto ji dostala. Protože jsem ho milovala. 

Z nepřítomného civění do prázdna a bloudění v mé vlastní mysli mě vytrhne až známá melodie, kterou mám nastavenou jako vyzvánění. Pohledem vyhledám iPhone, odložený na kapotě auta, kde jsem ještě před chvílí seděla. Zdravou rukou si pomohu na nohy a klopýtavým krokem zamířím zpět k mému rudému krasavci, na jehož kapotu se opět ztěžka posadím.