Bastards |FF One Direction cz|

♦ Chapter_12

♦ Hned na začátek bych se chtěla omuvit za spoždění, vyskytly se neočekávané komplikace a já zkrátka nebyla schopná vydat díl v určeném datu :( Každopádně, dnes jsem se kousla a dokončila ho, takže, tady ho mátev celé své kráse! :D 

                                                            ♦♦♦

Ulice New Yorku halí mrazivá temnota noci, kterou místy narušuje mdlé světlo pouličních lamp. Pod rouškou inkoustové modři se zdá Bronx ještě pochmurnější a zchátralejší.  

Přestože digitální hodiny na palubce auta hlásí několik minut po půlnoci, v Liamově dílně se ještě stále svítí. Zajedu do garáže a zaparkuji vedle Jaguara, pod jehož podvozkem leží Niall společně s hromadou nářadí, které se povaluje na zemi kolem něj. Zhasnu světla, vypnu motor a vystoupím, mžourající do ostrého, umělého světla zářivek.  

"Kde máš Liama?" Zajámá se, aniž by se přestal věnovat své práci. "Zajel se mnou pro auto a když se ujistil, že sedím za volantem a pojedu rovnou sem, dramaticky odkráčel se slovy: musím si něco zařídit." Zahuhlám, snažící se napodobit Liamův hlas, což se mi sice moc nedaří, každopádně Niall můj záměr pochopí a pobaveně se uchechtne. "Zní to nelegálně, co myslíš?" Odfrknu si a zamířím ke kufru auta, kam se mi při mém zběsilém útěku od Isaaca podařilo horko těžko našlapat své dvě tašky.  

"Celý váš život je nelegální." Připomenu mu a popadnu popruh jedné z tašek. "Říká kdo?" "Ústava Spojených států amerických?" Hádám a v doprovodu svých dvou zavazadel se vydám ke schodišti.  

Nezdržuji se s vybalováním, což nemám v plánu ani na pozdější dobu i přes onen fakat, že mi Liam nakázal zabrat si polovinu jeho šatníku, ledabile odhodím tašky do kouta a zamířím rovnou do koupelny. Sprcha a postel. Jediné dvě věci, po kterých v tu chvíli toužím.  

Usínám s letmým úsměvem na tváři, zachumlaná v dece vonící po Liamovi, jehož přítomnost postrádám. Co tak důležitého musel jet v noci zařizovat?  

                                                          ♦♦♦ 

Nespokojeně zamručím a převalím se na druhý bok, tisknoucí si peřinu blíž k tělu.  

"Dobré ráno."  

Neobtěžuji se otevřít oči, nebo nedej Bože dokonce odpovědět a raději si přetáhnu peřinu přes hlavu, skrývající se před narušitelem svého poklidného spánku.  

Ložnici naplní jeho pobavený smích, který mi způsobí tik v oku a nutkavou potřebu ho praštit. Snažím se tu spát pro Krista! Copak on nespí?! Očividně ne. 

"Vstávat princezno, snídaně je na stole, ale pokud si nepospíšíš, nic nezbude." Varuje mě a popadne cíp deky, kradoucí ji z mé ochablé náruče.  

Zafňukám a hrdinsky bojuji o svého spacího parťáka, chránícího mě před vlezlou zimou. Cítím jak mi látka proklouzává mezi prsty a pomalu se smiřuji s blížící se prohrou. Do mého těla se zakousne chlad a způsobí mi husí kůži. Vrhnu po Liamovi ublížený pohled a sápám se po peřině, kterou má ve svém držení on.  

"Vrať mi ji." Zaškemrám, natahující ruce jeho směrem. "Tak si pro ni pojď." Pronese laškovně. Našpulím pusu a než stačí zareagovat, vrhnu se vpřed. Během chvíle se ocitám ve vzduchu a jsem bezohledně přehozena přes jeho rameno jako pytel brambor, písku, nebo čehokoli jiného, co se skladuje v pytli. 

"Okamžitě mě dej dolů!" Vztekám se jako pěti leté děcko, bušící do Liamových zad svými malými pěstičkami. Bezvýsledně, buď mé rány necítí, nebo je jednoduše ignoruje.  

"A co za to?" Prohodí provokativně. "Co prosím?!" Vyjeknu překvapeně. "Co za to?" Zopakuje svoji otázku a uchopí mě za pas, pokládající mě zpět na zem. Vytoužené svobody se ale nedočkám. Uvězní mě v sevření svých paží a upřeně mi hledící do očí vyčkává, jak zareaguji.  

Ztrácím se v nejzazších zákoutích hlubokých očí plných něhy, ruce položené na jeho poklidně se zdvíhající hrudi. 

"A co by jsi chtěl?" Zašeptám s letmým úsměvem. Skloní se nade mnou a jeho rty se přiblíží k mému uchu. Cítím horký dech, přecházející po mém odhaleném krku a nepatrně se zachvěji. "Všechno." Zašeptá, načež se ode mě urychleně odtáhne, na tváři pokřivený úšklebek. Překvapeně zamrkám a marně se snažím určit význam jeho matoucí odpovědi. "Pojď, než nám to Niall všechno sní." Pobídne mě a zamíří ke dveřím, mířící do kuchyně. Zamyšleně ho následuji, propalující pohledem jeho rozložitá záda. Co se mi to jen snažíš říct Payne? Proč mluvíš v hádankách?  

Slastně přivřu oči a nacpu si do pusy další sousto lívanců s nutelou, javorovým sirupem a kopcem šlehačky na vrchu. "Tohle je naprosto dokonalý!" Zahuhlám s plnou pusou a pokračuji v ládování se hříšnou pochoutkou, kterou má na svědomí Niall.  

Liam mě pozoruje z bezpečné vzdálenosti, před sebou talíř míchaných vajíček se slaninou a fazolkami, zatímco Niall pobíhá po kuchyni s pánvičkou na lívance, které se na jeho předem připravený talíř už nevejdou. Tady vaří někdo ve velkém, zajímalo by mě, kdo to bude jíst?  

Má otázka je zodpovězena ve chvíli, kdy si "šéfkuchař" přisedne ke stolu a doslova a do písmene sežere všechno, co mu přijde pod ruku.  

"Prase." Komentuje situaci znechuceně se šklebící Liam a následně i s talířem odkráčí do obýváku, kde si zapne televizi, sledující ranní zprávy.  

"...který v nočních hodinách zachvátil prostory klubu. Odborníci se snaží určit příčinu požáru, ale dosud se jen dohadují o možných scénářích." Vzhlédnu od snídaně a můj pohled zakotví na širokoúhlé obrazovce, kde běží záběry zdevastované budovy, která je mi povědomá.

"Majitelé Jungel přišli o sta tisíce dolarů, k jejichž náhradě se pojišťovna z důvodů podezřelých okolností, za jakých požár vznikl, staví záporně."  

Vyhledám Niallův pohled, který mi prozradí vše, co potřebuji vědět.  

Prudce vstanu, až židle vydá nespokojený zvuk v podobě hlasitého zaskřípění a rázným krokem zamířím k Liamovi.  

"Ty jsi podpálil Jungel?! Zbláznil ses?!" Vyjeknu pobouřeně. Vzhlédne od televize a povytáhne obočí. "Vypadám snad jako žhář?" Zamračím se a nejistě zavrtím hlavou, netušíc, kam tím míří. "Tak vidíš." Pokrčí rameny a sáhne po ovladači, přepínající mezi kanály. "Takže s tím nemáš nic společného?" Ujišťuji se, že situaci chápu správně. "To jsme neřekl." Namítne a dokonale mě tím zmate. Když vyhledá můj pohled a spatří zmatení, odrážející se v mé tváři, povzdechne a stáhne mě k sobě na pohovku. 

"Oko za oko, zub za zub." Zašeptá. "Nejradši bych toho bastarda zabil za to, co ti udělal, ale to by bylo moc jednoduché." Pronese a já nepochybuji o tom, že svá slova myslí vážně. "Nedělej si s tím starosti, jsi v bezpečí, na tom jediném záleží." 

Nikdo se ke mně nikdy nechoval tak, jako Liam. Isaac byl jen majetnický, chorobně žárlivý idiot. Nechránil mě tak, jako Liam, neměl potřebu starat se o mé bezpečí, o to jak se cítím, nebo co si myslím. Šlo mu jen o to jediné a bylo mu jedno od koho a za jakých okolností to získá.  

"Děkuju." Špitnu a věnuji Liamovi vděčný úsměv. "Kdykoli princezno." 

"Nerad ruším..." Ozve se Niall. "...ale máme návštěvu." Oznámí, hledící z okna, jehož výhled směřuje k hlavním vratům garáže. "A nebude se vám zamlouvat." 

♦ Omlouvám se za nudnou, nezajímavou kapitolku, ale zkrátka jsem ji ze sebe soukala dlouho a násilím, podle toho taky vypadá :( příště už bude líp, slibuju :)

♦ Ps. Co říkáte na Liama a jeho "Oko za oko, zub za zub?" :O Je tohle pro Isaaca dostatečný trest?