That (un)lucky girl (CZ)

7. Número três

Sádru mi nasadili ještě to odpoledne a Alex zapřísahal, že mě odveze domů. V autě, které mimochodem božsky voní, jsem se pevně držela bezpečnostního pásu. Kontrolovala jsem zrcadla, jestli do nás náhodou nenaráží nějaký řidič, posedlý mou smůlou. Překvapeně se mi ulevilo, když jsem dorazila v pořádku. 

Alex zase vytáhl ten svůj mobil a začal do něj ťukat. Zakroutila jsem nad ním hlavou a chystala jsem se vystoupit, než mě Alex zarazil. „Hej, počkej." Položil mi ruku na rameno a já zůstala sedět s jednou nohou na chodníku. On vystoupil a obešel auto. Otevřel dvířka dokořán a nabídl mi ruku. Přijala jsem ji a postavila jsem se na jednu nohu. Doskákala jsem ke dveřím a zazvonila jsem. 

„Hanno, co si to zase vyváděla? A kdo je ten kluk?" Vyvalila na mě máma hned ve dveřích. Bez pozdravu. Bez otázky, jak bylo ve škole. Prostě Miranda Breaková. 

„Já jsem nic nevyváděla." řekla jsem nevinně. „to se tady ptej Alexe." svedla jsem vinu na něj. Ha, to má za to neustále klikání do mobilu, kvůli čemuž jsem vlastně získala tu sádru. 

„Najednou za to můžu já a ne ta tvoje smůla?" Obrátil se na mě a dával si pečlivě záležet při vyslovení posledního slova. 

Vyplázla jsem na něj jazyk a krátce jsem se zasmála. 

„Dobrý večer, já jsem Alex a dneska jsem omylem strčil vaši dceru ze schodů. Upřímnou soustrast s její výchovou." řekl příliš zdvořile. S poslední větou musel mít opravdu kuráž. Máma ho buď začne nenávidět a myslet si o něm, že je nehorázně nevychovaný nebo ho začne zbožňovat, protože má smysl pro humor. 

Rozesmála se nahlas. Jasné znamení, že ho začala zbožňovat. „Jsi první, kdo mi přeje upřímnou soustrast. Konečně si toho někdo všiml. Pojď dál, Alexi. Dáš si s náma večeři?" Věnovala mu vřelý úsměv a odstoupila od dveří. 

„Jistě." Odpověděl. 

Když jsem prošla kolem mámy pokrčila nos. „Zkontroluj si podrážky." Zamávala si rukou pod nosem, aby odehnala případný pach a odešla do kuchyně. 

Sedla jsem na židli a podívala jsem se na podrážku jediné boty. Nic. Zády mi projel mráz, protože jestliže to není na podrážce... „Proboha, ta sádra to teda schytala!" řekl Alex nahlas a já se na něj vyděšeně podívala. Pro jistotu jsem se koukla na sádru. Ani tam nic nebylo. Protočila jsem oči nad jeho rádoby vtipem a hodila jsem po něm botu. Zásah do hlavy. A plný počet bodů jde pro...Hannu Breakovou! 

'Gentleman' : Důvod #2 Trávíš čas se správným člověkem, navíc se ti nic neděje. Viz. naše jízda. 

***

V kapse se mi rozvibroval mobil. Nemotorně jsem ho vytáhla a podívala jsem se na jméno. Nancy. 

„Ahoj." 

„Dobrýbože. Žiješ." Oddychla si. „Dlouho ses neozvala, tak jsem se bála, jestli ses nepotkala se smrtí." 

„Včera jsi ještě byla u nás." řekla jsem nechápavě. 

„Já vím, já vím. Ale ty mi voláš vždycky každý den, protože se ti vždycky něco nešikovnýho stane. Neboli náhodičky náhodné." 

„Mám nohu v sádře. Nic víc."  

„Zase?" 

„Jo. Spadla jsem ze schodů." 

***

„Děkuju vám moc za večeři paní Breaková." Usmál se mile (až podezíravě moc mile, spokojeně, sympaticky a zdvořile). „Hezký večer." 

„Úplně si to tady oživil, Alexi! Určitě někdy zase přijď. Jsi tu kdykoliv vítaný." první večer. První večer a ona mu už vykládá, jak je tady KDYKOLIV vítaný? Oživil to ledatak narážkama na mojí nešikovnost a vtipnýma historkama, co se jemu kdy nestaly.

Oh, haha. 

„Rovnou ho pozvi na radne, mami." Sevřela jsem ruku v pěst. Od té doby, co jsem se setkala s Alexem jsem nepříjemnější než kdy předtím. To, že mi věnuje pozornost častěji než kdokoliv jiný mě stresovalo, znervózňovalo a hlavně mi to trhalo nervy. Jenom bůh ví proč. 

Oba nad mým chováním a poznámkou protočily očima a usmály se. 

Alex: Důvod Número três (#3) Máš fajn mamku.