That (un)lucky girl (CZ)

12. Mňam, mňam

„Počkat, počkat, počkat...Není to...Jo! Je to ona! Sakra, miluju tuhle písničku!" Vyjekla jsem na sedadle a zvýšila jsem hlasitost. Házela jsem hlavou do rytmu a v ruce jsem držela neviditelný mikrofon. Improvizovala jsem hlas Bruna Marse a celým tělem (podle toho, jak moc to bylo možné) jsem se pohybovala do rytmu. 

„Tu už jsem párkrát slyšel." Informoval mě Alex, ale pravděpodobně si myslel, že ho nevnímám, podle toho jak jsem vypadala - sama jsem se cítila jako tancující afroopice na parketu s diskokoulí a blýskavém obleku. 

„Uptown Funk od Bruna Marse a Marka Ronsona. Naprostá hitovka. Hrají to v rádiu často, takže si to slyšel víckrát  určitě." Zálohovala jsem ho zbytečnými informacemi a nepřestávala jsem se hýbat do rytmu, který se pomalu blížil ke konci. 

„Hurá, zjistil jsem na čem jsi ujetá." Zaradoval se a vytáhl ten svůj mobil (označuju ho jako závisláka, protože tomuhle se nedá jinak říkat.)

Závislák: Důvod #24 Jsi ujetá na Uptown Funk a smůla ti v tom nijak nezabránila. 

„Jestli to takhle půjde dál, asi se vzdám, protože je to k nevydržení." Zavrtěla jsem hlavou a vzdychla jsem. Dotkla jsem se místa, kde se nacházela suchá šmouha ptačího (holubího) trusu. Ten pach nebyl ani zdaleka tak nechutný, jako jak to vypadalo. Už se nad tím několik lidí zasmálo, pak tady byli také ti, kteří nemají smysl pro humor a zavrtěli nade mnou hlavu a pak několik turistů, kteří si mě stačili vyfotit a nejspíše v tuhle dobu už to visí na sociální síti jako Ptačí žena a jestli bude tomu člověkovi záležet na gramatice, tak dokonce Ptačí slečna. 

„Kecáš! Fakt bys to vzdala? Tak to tě jdu zabombardovat esemeskami." Zašklebil se a vytáhl mobil. Stoprocentně to myslel vážně, ostatně i to bombardování jsem dneska zažila. Pro svou osobní ochranu jsem si vypnula vibrace a oznamování příchozích zpráv. 

Tentokrát do toho zahrnul dokonce výslech. Překvapuje mě, že mu to vůbec zjednodušuji. 

„Co jsi nikdy neměla zlomeného?" Zeptal se mě. 

Zamyslela jsem se. „Prostředníček na noze, prsteníček na ruce, vaz, záda, paži a to je asi všechno. Nepamatuju si každou svoji zlomeninu, nebo-li naopak nezlomeninu." 

Alex: Důvod #25 Neměla jsi zlomený prostředníček na noze. 
Důvod #26 Neměla jsi zlomený prsteníček na ruce. 
Důvod #27 Neměla jsi zlomený vaz, což tě udržuje naživu, pokud vím dobře z hodiny biologie. 
Důvod #28 Neměla jsi zlomená záda. 
Důvod #29 Neměla jsi zlomenou paži. 
Důvod #30 Máš rovné zuby. 

„S tou poslední věcí...To jsi moje zuby ještě neviděl před několika lety." Zachvěla jsem se nad vzpomínkou na svoje nepravidelné křivé zuby z doby, kdy jsem nenosila rovnátka. Vypadala jsem jako mutant prasete, babizny od Jeníčka a Mařenky a ošklivky Betty. Nebýt úspěšného dostudování Nancy ve škole, vypadala bych stále stejně. Byla jsem černá ovce celé rodiny. Ostatně pořád jsem, jen ne vzhledově. 

„No a to je právě jasné znamení toho, že nemáš smůlu!" Vmetl mi do obličeje a rozmáchl vítězoslavně ruce (neřekla jsem něco, co by mu přímo nahrávalo vítězství snad ne?) Ale na jednu stranu měl v něčem opravdu pravdu. Jenže Hannah Breaková se zase tak lehce nevzdává. (Ano, opak je pravdou, ale nebudu si to kazit. Zní to dobře.) 

Nenapadla mě žádná odrazující poznámka, tak jsem pouze protočila očima a zavřela jsem oči. Zhluboka jsem se nadechla a prudce jsem vydechla. Jako naštvaný býk, jenže já v tu chvíli nebyla naštvaná. Trošku v tom byl rozdíl. Nadechla jsem se čerstvého vzduchu a doufala jsem, že mi to pročistí hlavu (Důvod neznámý, a to jsem ani pořádně neměla plnou hlavu nesmyslných myšlenek.) 

„Hej." řekl potichu a šťouchnul mě do ramene. „Nespi." řekl normálně a zatřásl se mnou. Povzdechla jsem si a otevřela jsem pomalu oči. Měla bych se opravdu prospat, byla jsem pořád unavená z toho víkendu. Byla jsem divná, ale u mě je možné naprosto všechno. (Naprosto. Myslím to vážně.) 

„Ty nevydržíš ani chvilku v klidu, že ne, Alexi?" 

„Vlastně ne. Kromě toho, když spím, teda většinou, když nemám svoje náměsíční chvíle." Usmál se. 

„Ty jsi náměsíční? Máš nějakou svojí vtipnou historku náměsíčnosti?" Zeptala jsem se a pozorně jsem nastražila svoje uši. Dědeček mi vyprávěl o náměsíčních historkách, které jsem měla ze všech nejradši, dokonce víc než ukolébavky (jelikož nikdo z naší rodiny není úplně nejlepší zpěvák). 

„Asi jedinou, o které mi vyprávěla mamka následující ráno. Než jsem usnul, koukal jsem se na nějaký cukrářský film a ze spaní jsem šel pěšky k lednici. Po jejím otevření jsem řekl nahlas 'Mňam mňam' Mamka stála hned vedle mě a prý se mi nedokázala přestat smát. Asi jsem vypadal hodně vtipně." Pousmál se. 

Také jsem se zasmála při té představě, že se Alex probudil uprostřed noci a se zavřenýma očima došel k lednici (bez jediného zranění, vidíte. Tomuhle se říká štěstí!!) a říkal do neznáma 'Mňam mňam'.