That (un)lucky girl (CZ)

2. Nevýhoda smolařů

,,Nancy! Řekla jsem ti, abys mi to nějak upravila, né, abys mi z hlavy udělala kýbl...jako na konní trusy!" Začala jsem hysterčit, když jsem spatřila svůj odraz v zrcadle.

Nancy vypadala pyšně na svůj výkon, ale když jsem se zmínila o její práci jako o kýblu na konní trusy (čímž jsem si jednou už taky prošla) zamračila se. Složila ruce v bok a stiskla své rty do úzké linky. ,,Říká se tomu mikádo." Řekla za zatnutými zuby.

Ups?

,,Tím chceš říct, že ta hra, ve který vždycky prohrávám se jmenuje po účesu, který navíc vypadá jako kýbl na výkaly? Není to moc velká náhoda?"

Zákaznice sedící vedle mě se neudržela a rozesmála se na celé kolo. Utírala si slzy ze smíchu, když se snažila uklidnit, svůj výraz vrátila na soustředěný a pohled zavrtala do časopisu, který ji ležel na stehnech.

,,Náhody jsou v tvým životě normální, sestřičko." Uchechtla se Nancy.

***

Odcházela jsem od Nancy s tím kýblem na hlavě a s šikmě ostříhanou ofinou. Nebyla jsem zvyklá po každém pohybu hodit svou hlavou, aby se mi ta ofina vrátila do dobře-vypadajícího stavu a já bych aspoň z pohledu dokázala vypadat jako naprosto normální nudný člověk, ztracený v tomhle uspěchaném světě.

Doufala jsem, aby se mi aspoň tentokrát při cestě domů nic nestalo. Psi kolem mě procházeli čirou náhodou jako kdybych byla člověk a ne další pouliční lampa, u které by se mohli vymočit. Nebylo auto, které mě málem nepřejelo. Už tohle všechno značil úspěch.

A teď se jen modlit, že jsem to nezakřikla.

***

,,Mami! Tati! Jsem doma!" Řekla jsem z předsíně. Zkontrolovala jsem si podrážky svých bot než jsem je uklidila do botníku.

Táta seděl zavřený ve své pracovně, odkud mě pozdravil a pak se nejspíše dál věnoval své práci. ,,Máš ten dort?" Zeptala se máma z kuchyně, kde upravovala kytice ve váze. Zarazila jsem se ve dveřích a zamyslela jsem se. Dort....Jasně! Jackovy narozeniny! Podle mého výrazu poznala máma, že jsem tam nezašla.

,,Co ti to ta Nancy zase udělala s vlasama." Zakroutila hlavou ,,a pro ten dort zajdi hned teď než zavřou. Náš dlouholetý soused a ty na něj zapomeneš." Vzdychla, ale zůstala klidná.

Podívala jsem na se svoje polorozbité hodinky na rukou. Šest deset. V kolik končí? Nebyla jsem si jistá, jestli v šest nebo v sedm. Vyrazila jsem hned a proběhla jsem dva bloky až k Billovi, majitel cukrárny, který mi už od malička dával gratis jedny z jeho nejlepších lahodných křupavých sušenek.

Doufala jsem, že to, že je za sklem cukrárny tma neznamená, že je zavřeno. Moje obavy se splnily, měli zavřeno. Kdo v pátek odpoledne zavírá tak brzo? Bill. 

*** 

„Měli zavřeno?" Zeptala se máma. Smutně jsem přikývla. „Zítra budeš muset holt vstát brzo. Ta oslava je od dvanácti." informovala mě. 

I ona měla skvěle organizovaný život. Všechno dělala podle svých plánů a rozvrhů, vždycky byla perfektně připravená a chodila všude včas. Má všechno a každýho spočítanýho. 

Občas si musím klást otázku, jestli nejsem náhodou adoptovaná. Nebo jestli si mě s někým nevyměnili v nemocnici. Bylo vtipné zjistit, že se po každé zmýlím. Rodiče mi ukázali můj zdravotní průkaz a i Nancy mi potvrdila, že mě měla v náruči jako jedna z prvních hned po porodu. 

Třeba mě Nancy jako malá hodila omylem na zem. 

Třeba za mojí smůlu může Nancy. 

Třeba je moje fantazírování fakt zvláštní a měla bych navštívit psychiatra. 

Uznávám, že to nebylo vtipné. 

***

„Musím si dávat budíka na sedmou?" Zeptala jsem se a utrápeně jsem se podívala na mámu. 

Přikýla a ani důvod mi nemusela říkat.

- Nevýhoda smolařů.