That (un)lucky girl (CZ)

14. Dobrou noc

„Je devět hodin, venku září hvězdy a tvoje mamka ještě není doma? Volám domů, že tady přespávám." Informoval mě, aniž by se mě nebo kohokoliv jiného zeptal o povolení. Udivuje mě, že jeho slušné vyjadřování má hodně daleko od slušného chování. 

„Nikdo ti to nedovolil." Odsekla jsem mu, než stihl vytočit číslo své mámy. 

„A nikoho se ani ptát nebudu. Slyšela jsi přece svojí mamku. Řekla, ať se o tebe dneska postarám." Mrkl na mě a stejně vytočil číslo jeho mamky. Za nedlouho jsem uslyšela její hlas a nemohla jsem se zbavit pocitu, že jsem ji už někde slyšela. Ten hlas byl tak povědomý a děsivý. Jako kdyby jsem z toho hlasu už předtím měla strach.

Už od malička mě učila Nancy neposlouchat cizí rozhovory, tak jsem se snažila ignorovat Alexovu konverzaci, ale jeho mamky hlas mě nepřestával udivovat a děsit. Kde jsem ten hlas jenom slyšela? 

„Domluveno! Proč máš tak zamyšlený výraz?" Zeptal se mě a strčil si mobil zpátky do kapsy u kalhot. Už jsme byli po večeři, objednali jsme si pizzu, protože nikdo nebyl doma, tak nám to také nikdo nemohl zakázat. Táta byl pravděpodobně zase v práci přesčas a pracoval na nějakém novém projektu nebo co. Už toho má tolik, že se ani nestíhá sledovat americký fotbal v televizi, jako za starých časů. Neustále ani nestíhá do práce, většinou jezdí nepovolenou rychlostí, pouze aby to stihl včas. 

„Zdá se mi, že jsem tvoji mamku už někdy slyšela." Zamrmlala jsem a myšlenkama jsem se vrátila zpátky k Alexovi. Prohlížela jsem si jeho kresbu tří prasátek na mé sádře a upřímně jsem se styděla za to, že Alex kreslí lépe než já. Nikdy jsem si na malování nedávala záležet a také mi to nikdy nešlo. Zatímco se s tím ostatní spolužačky dávaly záležet několik vyučujících hodin, já jsem dělala šmouhy, přetahovala jsem, nechtěně jsem vylévala barvy a během několika let jsem zůstala na samotce. Na lavici oddělené od ostatních, jenom abych jim nekazila výtvory. A pak, že smůla neexistuje. 

„Má tě na angličtinu, asi." Pokrčil rameny, jako kdyby to nebyla nějaká velká věc. A já jsem mohla na místě vybouchnout, zemřít, dostat infarkt, z toho, že mě vyučuje Alexova máma. Každý se jí děsí, jejího přísného učení a absolutního nulového procenta smyslu pro humor. Jenom kvůli tomu, že neustále zapomínám na úkol a projekty a slovíčka, už mám napsaných tolik pětek, že můžu být jenom ráda za časté opravné zkoušení. Jinak bych se mohla s touhle školou mohla už dávno na dobro rozloučit. 

„Proboha." Vykulila jsem své oči vyděšením a chytla jsem se Alexova ramena, protože se mi trochu zamotala hlava. „Mám z ní ještě větší strach než z pavouků." Dodala jsem pravdivě, nepřeháněla jsem. 

„Je v pohodě. Občas." Uchechtl se Alex nad mou reakcí. „Měla by ses prospat, očividně ti není dobře." Zvedl se z postele, na které seděl a počkal si až ho uposlechnu a lehnu si. Udělala jsem to a on mě přikryl peřinou. Sedl si ke mně a otevřel Tři prasátka, donutil mě se zasmát, protože mi začal číst právě Tři prasátka, abych usnula, jako kdybych byla malá holčička, co miluje ukolébavky. Ležela jsem na boku a pozorně jsem poslouchala, jak dokonale to dokázal přečíst. Se správným formulováním jako opravdový vypravěč. Jeho vypravěčský kouzlo mě doopravdy nechalo usnout rychleji než dočetl první kapitolu. 

Vypravěč: Důvod #32 Dokázala si více než 2 hodiny vydržet bez sebevětšího úrazu. 
Důvod #33 Dobrou noc.