That (un)lucky girl (CZ)

10. Náhoda

„Nikdy dřív jsem tě ve škole neviděla, tak jak to, že ses se mnou srazil?" Zeptala jsem se po hodině, co jsme už čekali v dlouhatánské koloně a pohnnuly jsme se o necelý metr. Prozpívali jsme tu hodinu, až mě z toho rozbolely hlasivky a vyschlo mi v krku. A jak jsem se asi mohla napít, hm? Nijak, protože jsme čirou náhodou (tak tomu říká Alex, já tomu říkám smůla) si oba zapomněli udělat pití. 

'Čirá náhoda': Důvod #5 dostáváš normálně napít a nejsi jako děti v Africe. 

„Dostal jsem stipendium, tak jsem jel do Francie na jeden rok." Pokrčil rameny jako kdyby to nic neznamenalo (ale usmál se, což přiznává, že se chtěl pochlubit!)

„Francie? Pane bože! To muselo být naprosto dokonalý. Když jsem byla malá a - nesměj se mi, chtěla jsem být princeznou, tak jsem chtěla mít hrad ve Francii, na nějakém kopečku. Pořád je mým přáním se tam někdy podívat." Zasnila jsem se. 

„Věř mi, že ta francouzština mi začala lézt na nervy a taky samotní Francouzi dokázali být tak neuvěřitelně nesympatičtí a namyšlení, že jsem nakonec strašně rád, že jsem zpátky doma." 

„Stejně bych se tam chtěla podívat. Aspoň nakouknout." 

„Google obrázky. Nemusíš nikam jezdit." 

„Na živo to je určitě mnohem lepší. Navíc, co budu mít z googlu? Nic. Žádný zážitek. Dámy a pánové, představuju vám Alexe, přesný příklad kluka z dnešní generace. A že je tahle generace pěkně postižená!" 

'Kluk z dnešní generace': Důvod #6 Nejsi postižená. 

„Víš kdo je tady postižený?" Zeptal se. 

Zavrtěla jsem hlavou a on mě začal lechtat. Škubala jsem sebou, trhala jsem sebou, vydávala jsem něco na způsob smíchu (znělo to jako hekající žába) a zatínala jsem svaly, aby to alespoň trochu tlumilo to lechtání (neúspěšně) 

„Ty." Odpověděl si pro sebe a přestal s tím lechtáním. 

'Ten, co viděl na vlastní oči hekající žábu': Důvod #7 umíš se smát. 

„Co je na tom, odůvodňujícího?" Nadzdvihla jsem jedno obočí. „Navíc to nebyl smích, asi." 

„Je to důvod, že nemáš smůlu, protože se umíš smát. Všechno, co umíš a dokážeš udělat je už jasný důkaz toho, že nemáš smůlu. A teď, zda - li dovolíš, jdu ti napsat dalších deset důvodů." Usmál se a začal ťukat." 

Alex: Důvod #8 dýcháš. 
#9 jíš normálně. 
#10 spíš dobře. 
#11 nosíš nějaké oblečení. 
#12 nejsi slepá. 
#13 máš telefon. 
#14 máš vlasy.
#15 máš všechny orgány v pořádku. 
#16 nejsi hluchá
#17 jsi živá 
#18 jsi pěkná. 

Mobil mi každou chvíli zabzučel příchozí zprávou od Alexe a já jsem je nestíhala všechny číst, protože mi do toho bzučely další a další a další. 

„To, že jsem pěkná je proč důvod, že nemám smůlu? Je větší pravděpodobnost, že mě nějakej úchylák znásilní." 

„Zase to moc řešíš." Vzdychl. 

Alex: Důvod #19 žádný úchylák tě ještě neznásilnil. 

„A ještě si mi nic neřekla o sobě." poznamenal. 

„To ty o sobě taky ne." 

„Ale jojo, co ta Francie?" 

„No jo. Chodím do druhého ročníku." 

„Já taky." 

„V tom případě jsi asi v té druhé skupině, protože v mojí skupině bych si tě už všimla. Tam už jsem si prohlédla úplně všechny. A nevím, proč, ale připadají mi až nudně normální. Je to nudné. Oni jsou nudní." 

„Narozdíl od tebe, že." ušklíbl se. 

„Dalo by se říct, že ano." zasmála jsem se. 

Strávili jsme další hodinu povídáním o sobě a o tom, jak jsou všichni tak nudní, že jsem byla i ráda, že nejsem ve škole a nepíšu test z nějakého předmětu (lhala bych, kdybych řekla, že prahnu po tom v té škole být, vlastně s Alexem není taková nuda. Hmhm.) 

Alex je zkráceně řečeno maminčin mazánek, chytrý, mazaný a jeho průměr ve škole je asi pětkrát lepší než ten můj (což, je pro mě docela ostuda) A díky bohu nesedí celé dny u počítače u nějakých zabijáckých her, ale sportuje (to mi tvrdil, ale nechci říkat, jak moc mu to věřím...) a rýsuje, protože by chtěl v budoucnu být architektem. Dokonce mi ukazoval nějaké jeho výtvory, které si vyfotil na mobil a musím uznat, že je to opravdu dobré. Jestli z nás budou dobří kamarádíčkové, tak toho využiju a nechám si od něj postavit domek. 

„A co bys mi pověděla o sobě?" 

„Smolařka. Jednoduše se mi smůla lepí na celé tělo a i kdybych chtěla, tak pochybuju o tom, že můj život bude mít úspěšnou a uspořádanou budoucnost. Raději si nic neplánuju a nechám všechno, aby se to samo vyřešilo, protože kdybych se do čehokoliv vložila, bylo by to jenom horší. Nekecám. A myslím zatraceně hodně vážně, že mám smůlu." 

„Přeháníš. Jenom si namlouváš, že máš smůlu, abys to mohla nějaké neexistující smůle dát za vinu. Když se ti stávají takové náhody, tak máš udělat něco pro to, aby se ti neděly. Pochopíš to časem. A já ti pomůžu." 

***

„Tak mi Nancy řekla, ať si to vezmu, že mi to udělá dobře na vlasy, které se mi úplně zničily, protože se mi zamotaly dovnitř fénu. Ona to ale položila na pult, kde byla ještě jedna lahvička a já - jelikož jsem spěchala domů, tak jsem vzala tu druhou - špatnou, lahvičku, na kteoru jsem se nepodívala a ve spěchu jsem ji hodila do batohu. A proto mám vlasy takové, jaké je mám." Dokončila jsem historku o mých křiklavě rudých vlasů. 

„Náhoda." 

„Jo to mi povídej. Náhoda, náhoda a jenom samá náhoda." Protočila jsem očima.