That (un)lucky girl (CZ)

13. Tři prasátka

Na střeše jeho auta jsme nestrávili moc dlouhou dobu, protože na nás začaly dopadat kapky deště. To počasí bylo k zabíjení. Jednou oblačnou, pak větrno, někdy slunečno a teď deštivo. Bláznivé počasí. Povídali jsme si o náhodných různých věcech, které nás napadly. Začalo to u jídla a skončilo to u toho, jak rozdělat fixu. 

Domů jsem se dostala až ve dvě hodiny odpoledne, což je docela síla, jelikož jsem v té zácpě stárla více než šest hodin. A tím pádem jsem i seděla více než šest hodin. Za tu dobu mi stačily bolestivě ztuhnout svaly a když jsem se potácela ke vchodovým dveřím vypadala jsem jako postižený orangutan. Alex mě musel držet kolem ramen a několikrát se mě zeptal, jestli by mě neměl náhodou zvednout a odnést do pokoje. (On byl překvapivě naprosto v pohodě, ne, nikdo mi neřekne jak to dokázal.) Odmítla jsem jeho zdvořilost a doklopýtala jsem ke dveřím, odemkla jsem si a šla jsem rovnou do kuchyně, protože jsem poslední dvě hodiny nemyslela na nic jiného než na Billovy nejlepší sušenky. Hladověla jsem a požehnaně jsem otevřela velkou krabici s jasnou červenou značkou Billovy cukrárny. 

„Dáš si taky, Alexi?" Zeptala jsem se ho a zakousla jsem se do jednoho z šesti kousků. Polovinu už mi snědla Nancy, což se dalo očekávat. Bill měl tu tradici rozdávat pouze po jednom, po šesti nebo dvanácti kouskách. Šestka byla jeho nejoblíbenější číslo. 

„Jestli mi to dovolíš." řekl opět svým slušným způsobem a usmál se jako andílek z pekla. 

„Nedovolím, ber." obrátila jsem oči v sloup a zasmála jsem se. 

„Díky." Zamumlal a vzal si do ruky jednu sušenku. Byl stejně vyhládlý jako já. Ukousnul si kousek sušenky a spokojeně vzdychl. „Jsou báječný." řekl zasněně a druhým ukousnutím měl v žaludku celou sušenku. 

„Jsou nejlepší." Opravila jsem ho a taktéž jsem snědla celou svou první sušenku. 

***

„Páni. Ty fakt hodně čteš." Vydechl ohromením, kdy se pořádně rozhlédl po mém pokoji a pohledem se zastavil u gigantické knihovny. Nepochopila jsem, jakto, že si toho včera nevšimnul, protože ta knihovna je nepřehlédnutelná a téměř stejně velká jako moje postel. 

„Čtvrtina toho jsou moje knížky z dob, kdy jsem byla malá. Však víš, pohádky, ukolébavky a tak. Polovina je Nancy, protože to ona četla hodně, a když se odstěhovala, tak mi přenechala - darovala její sbírku knížek, spíš bych řekla, že mi je dala, protože by v tom novém domě jednoduše zabíraly příliš mnoho místa. Zbytečně. A já jsem známá svou neohrabaností, bordelem, neštěstím, tak ke mně by se ten odpad prostě hodil. Ten zbytek je můj. Ale abych odpověděla na tvou otázku, tak ano, celkem čtu hodně. Nebo četla." Vysvětlila jsem a pohledem jsem projela názvy všech knížek. Sněhurka a sedm trpaslíků, Tři prasátka - moje (překvapivě) nejoblíbenější, Mediátor, Eleanor & Park...a spoustu dalších. 

Knihovna byla jedna z mála uspořádaných, čistých míst v mém pokoji. Dbala jsem na ní víc než na postel. A když už jsem u té postele...To je jasné místo činu divokých opic. Neustlaná postel, poházené oblečení, miliony plyšových zvířat, peřina, která se pomalu ale jistě vyvléká z povlečení a sluchátka, která jsem tak dlouho hledala. Koneckonců v posteli najdu většinou všechny věci, které hledám celou dobu ledovou. 

„Ale těch knížek je úplně strašně veliký množství. A jak se tak koukám, dáváš přednost pevným - dražším obalům než papírovým, že?" Zeptal se mě a prstem přejel po tom oddělení, kde byly pohádky. Jeho prst zastavil u Tří prasátek. „Tvoje nejčtenější v dětství?" Povytáhl své obočí a podíval se ke mně čelem. 

„Kdyby se mi do rukou dostala knížka s papírovým obalem, jakkoliv bych se snažila o udržení v dobrém stavu, neuspěla bych na sto procent. Stačí, že spoustu knížek v té knihovně jsou zdevastovaný nějakou tekutinou. To je taky důvod, proč je tady tolik knížek. Vyjde to levněji, než kdybych si půjčovala v knihovně." Odůvodnila jsem. „A ano, miluju tři prasátka. Liší se od ostatních pohádek tím, že to nejsou nějaké princezny ani princ v těle žáby. Originalita." 

„Ale, co je tam neoriginálního je vlk. Vlk už je v Karkulce." Mrkl na mě a posadil se vedle mě s fixou, kterou mi sebral ze stolu. 

„Mě tam jde o ty prasátka. Jeden tupější než druhý." 

„Ale přesto to přežili živí a zdraví, zatímco Vlk si spálil zadek tím, že spadl do krbu. Nevím, jak je to v tvojí knížce, ale já jsem četl tu modernější verzi." 

„O tom pohádky jsou. O tom, aby zazvonil zvonek a pohádky je šťastný konec." řekla jsem mu kouzlo pohádek. Kouzlo, které jsem vždycky tak milovala. 

„Jako malý jsem miloval šťastný konce. A tuhle šťastnou představu mi pokazila jedna knížka asi ve dvanácti, protože skončila špatně. Smrtí." 

„Uh." Zesmutnila jsem. 

Až pak jsem se podívala na to, co mi vlastně Alex psal na mou zatím-ještě-vonící sádru. 

Důvod #31 ber všechno pozitivně, jako kdyby to mělo skončit šťastně jako v pohádkách. Miluješ tři prasátka. Další z mnoha činů, ve kterých ti smůla nikdy nezabrání. 
-Alex