That (un)lucky girl (CZ)

16. Štěstí vs. Smůla

Dojeli jsme do nemocnice o nějakou dobu později. Mamka už přestala brečet, ale její opuchlé tváře a červené oči vyděsily každého kolemjdoucího. Možná, že si také v hlavě kontrolovali, jestli není dneska Halloween. Každý si to mohl myslet při pohledu na matku, která vypadala jako zombie, klopýtající dceru, která vypadala jako velikonoční zajíc nebo host na pyžamové párty a chlapec, který se raději držel dál od obou - samozřejmě, nejnormálněji vypadající člověk v celé této trojici. 

Na recepci nás informovala recepční o tom, kde se nechází táta, ulevilo se nám, že není na jednotce intenzivní péče, nebo na popáleninovém centru, ale na obyčejném lůžku. Když jsme se chtěli vydat k tátovi, tak jsem já vykročila špatnou nohou a svalila jsem se na Alexe, který mě stihnul chytit a bezpečně zvednout do vzduchu (sama nevím, proč to udělal), ale poté mě nechal došplápnout na druhou nohu a mě to docvaklo. „Děkuju." řekla jsem a pro jistotu jsem se ho stále držela. 

„Za málo." usmál se zářivě, jako kdyby mě rád chytal. Při té myšlence se mi samy zvedly koutky úst a já se neubránila širokému usměvu. 

„Ale, ale. Ten úsměv jsem způsobil já?" Poznamenal Alex. Všimnul si toho mého přiblblého úsměvu a já jsem ani nepocítila pocit se cítit trapně, protože jsem se v trapných situacích nacházela tak často, že jsem přestala rudnout a uhybat pohledem, síla zvyku. 

„Vlastně ne. Pouze tento okamžik je naprosto směšný." řekla jsem slušně (učím se přece od toho nejlepšího, no ne?) nacož se on rozesmál a pokračoval dál dlouhou chodbou. 

„Vy dva se k sobě hodíte." zazubila se vedle nás mamka a já po ní hodila nechápavý varovný pohled. 

„To asi ne, paní Breaková." řekl vyhýbavě a než jsem stačila něco odpovědět já, tak jsme se zastavili u pokoje, kde ležel táta. Nejsem si jistá, jestli jsem to měla brát jako záchranu nebo úlevu nebo pravý opak, ale všechny moje myšlenky se v ten okamžik týkaly táty. 

Vstoupili jsme a když jsme zjistili, že je táta při smyslech a vnímá nás, tak jsme k němu vyšli, aniž bychom se snažili být potichu a opatrní. Pozdravili jsme ho a dočkali jsme se stejné odpovědi. 

***

„Víte co je na této situaci podivuhodné?" Zeptal se nás doktor, který měl nejspíše na krku tátu. Šlo o řečnickou otázku, tudíž hned pokračoval „Že měl pan Break ohromné štěstí, že ho do něj jednak kamion narazil ze strany spolujezdce a jednak ho vlekl dál pomalejší rychlostí než je u kamionů běžné, jelikož mu docházel benzín a chtěl zastavit na pumpě. Kdyby ho ten kamión dál nevlekl, tak by se pan Break pravděpodobně dostal do protisměru a zrovna tato silnice je známá zběsilými řidiči... A když se tak koukám na vaší dceru, tak vidím, že je na tom jako pan Break stejně. Zlomená pravá noha a slabý otřesk mozku." řekl doktor. 

Koukali jsme na něj s ohromením. Bylo jasné, že se každému z nás víří odlišné myšlenky, protože já po každém incidentu myslím na štěstí nebo smůlu a v tomhle případě měl táta zactraceně obrovský štěstí! 

„Kdy ho propustíte?" Zepatala se po chvíli ticha mamka, která si v hlavě nejspíše stále urovnávala myšlenky. 

„Jestli půjde vše podle plánu, tak během jednoho týdne." konstatoval než se s námi rozloučil a odešel za nějakou sestřičkou. 

Alex: Důvod #36 teď ses sama přesvědčila o tom, že nic jako smůla a štěstí není. jedna náhoda větší než druhá. 

***

„Alexi, mohla bych tě o něco poprosit?" ozvala se mamka po odchodu doktora. 

„Ovšem." Přikývl hlavou. Ach, ten slušňáček. Vlasy mu trčely do všech stran a nezdálo se, že by mu to vadilo. Modrá mikina mu ladila s rovnátkama a já jsem jenom na setinu vteřiny pomyslela na to, jaký by to bylo, kdybych jí měla na sobě já. Zbožňovala jsem tyhle typy mikin, bez zipu s kapucí, je v nich vždy hrozné teplo. 

„Asi tady s ním zůstanu přes večer a cítím se trapně, že tě o to prosím už po druhý za sebou, ale nemohl by ses zase postarat o Hannu prosím? Teda jestliže proti tomu nebudou mít něco tvoji rodiče. Jenom já se obávám, co se stane, kdyby byla Hanna sama doba a tobě věřím, protože bys nenechal toho, že by se Hanna dopustila něčeho zásadního. Jsi totiž slušně vychovaný kluk." Při poslední větě na mě varovně pohlédla, jako kdybych já nebyla slušně vychovaná holčička. 

„Nebojte se, rodiče budou rádi, že trávím čas jinde než doma, i oni potřebují občas čas pro sebe. A já se o Hannu s radostí postarám." Věnoval mi ďábelský úsměv, nad kterým jsem jenom protočila očima. 

Alex: Důvod #37 i tvoje mamka si myslí, že jsem vhodná chůvička pro tebe. Jetě by mě zajímalo, kde máš dudlíček.

Praštila jsem ho do ramene a zasmála se. Těšila jsem se ten večer a byla jsem zvědavá na to, jestli tentokrát zůstanu vzhůru až do poslední kapitolu tří prasátek.