That (un)lucky girl (CZ)

22. Knihy

„Četl ti někdy Alex z knihy?" Zeptala jsem se, protože bylo neustálé ticho. Po hrůzostrašném filmu, ze kterého jsem se mohla ehm skoro...ze kterého mi oči málem vypadly z důlků, jsme se odebrali do pizzerie.

Při cestě do pizzerie mě vzal Ethan opatrně za ruku a když jsem se na něj podívala, tak se stydlivě usmál. Cítila jsem se docela křečovitě a byla jsem dost nervozní.

„Vůbec! Já nečtu absolutně vůbec, Alex ví moc dobře, jak nemusím knížky." Vyhrkla a já jen vykulila očima, mírně.

„Ví, bohužel." Dodal naoko smutně a pak se zasmál. Celý večer jsem u stolu pozorovala Emily a jejich propletené ruce. Pomalu jsem na ní začala měnit názor. Byla stále plná radosti a pozitivní energie jako Alex, ale řekla bych, že mi na ní dost změnil názor to, že neměla ráda knihy. Zasáhlo mě to.

Nejen, protože byla knihovna jedna z mála věcí, na kterých jsem si dávala záležet nehledě na mojí -ehm- abrakadabra náhody, ale také za Alexe. Jeho vypravěčský talent.

Měla jsem důvod, nemít jí ráda. Konečně, pořádný důvod.

„Řekli jsme si před půl hodinou, že půjdeme, ale trochu jsme se zakecali a mě za tři minuty jede bus... Hanno nebude ti vadit, když tě nedoprovodím? Říkal jsem ti, jak mi to jede...Fakt se cítím trapně." Omluvil se a já ho se smíchem poslala domů, že je to v pořádku. Na druhou stranu jsem se cítila uvolněně po jeho odchodu.

„Říkal ti Alex už o mých plánech?" Zeptala se mě náhle Emily a já zavrtěla hlavou.

„Chystám se za rok nebo za půl roku odletět do Švédska na studium, pokud to vyjde. Švédsko šíleně miluju a každý rok tam letím za tetou a teď se mi nabízí možnost tam letět, no sakra, neber to!"

Doufám, že ti to nevyjde. Pomyslela jsem si zlomyslně, i přesto, že nejsem typ zlomyslných lidí. Vlastně bych dokázala na svou obranu říct, že to bylo cílem spravedlnosti, protože by to tam mohlo být velice těžké a musela by hodně číst z knihy, která se nazývá slovník.

Musela jsem uznat, že to bylo ode mě zcela hnusné, tak jsem se jí v duchu omluvila.

„Opravdu? Páni." falšovala jsem ohromení.

„Že?!" Přikyvovala mi. A pak se -díky bohu- podívala na hodinky a zděsila se.

„Za přesně jednu minutu mám být doma! Ještě, že je to tak blízko. Měj se, Alexi." Políbila ho na tvář a mě zamávala při běhu (klopýtání), než zmizela za skleněnými dveřmi pizzerie.

„Její rodiče si potrpí na přesnosti." Odůvodnil Alex.

„Nejsi moc velký gentleman, že si jí nedoprovodil." usoudila jsem.

„Nechce. Její rodiče nechtějí aby měla kluka."

„Tak to je hrozná rebelka." Uchechtla jsem se a začala jsem se zvedat.

„Kam jdeš? Už mě taky chceš opustit?" Zeptal se se smutným úsměvem.

„K Billovi za sušenkami." Uculila jsem se. Poslední dobou jsem se tam objevovala stále. V té chvíli jsem na ně dostala chuť pravděpodobně z nervozity, kterou jsem celý večer měla v sobě. „Pojď taky, jestli chceš."

Alex se zvedl se mnou a po mém boku vyšel z pizzerie.

„Tohle není normální." Zaklela jsem, když začalo po deseti metrech pršet jako z konve.

„Důvod #61 počasí tě má rádo." Zasmál se a popostrčil mě více ke zdi domů, aby mě zachránila střecha domů nebo co. Stejně byla tak dvacet centimetrů krátká, takže by mi udržela v suchu leda tak polovinu hlavy. Možná ani to ne, protože na krajích střech jsou vždy ty největší kapky vody.

A také je tam něco jiného a to ptáci, kteří si nemohli odpustit pustit to na mě, že. „Náhoda?" Podívala jsem se na Alexe a on zběsile přikyvoval. Přetáhl si přes hlavu mikinu a podal mi jí.

„Aby se ti to nestalo po druhý." Zasmál se.

„Myslím, že by se to Emily nelíbilo." řekla jsem tiše.

„Buď v klidu. Emily není žárlivá, teda aspoň co já vím, tak není tolik. Jinak by to asi nefungovalo..." řekl a usmál se. Jenom jsem kývla hlavou a oblékla jsem si jeho mikinu.