That (un)lucky girl (CZ)

15. Táta

Probudila jsem se v poloze, kdy jsem ležela na Alexových nohou a on skončil s hlavou na kraji postele. Bylo evidentní, že jsem tam přemístíl v průběhu náměsíčnosti, ale až tak, že měl sotva hlavu na posteli a ruce na mém obličeji? Potřebuje doktora nebo psychiatra se speciálním oborem, který se týká náměsíčnosti. 

Uslyšela jsem tiché kroky na schodech a proto jsem začala upírat pohled na dveře a čekala jsem až se otevřou, abych uviděla mámino nebo tátovo nakouknutí. Ráno mě vždycky kontrolovali, protože jsem většinou spala až nezdravě dlouho. Tentokrát nakoukla máma, ale neměla na tváři tak veselý výraz nebo obyčejný pohled, který pouze značí, že je zvyklá na moje vyspávání, ale v tomto případě to bylo jiné. Byla smutná. 

Naposledy jsem ji viděla smutnou, když jsme se stěhovali, protože tam měla všechno, babičku a dědu, kamarádky, strejdu a tetu. Vyděsila jsem se a hlavou mi kolovaly myšlenky a obavy, co se stalo a rozhodně to nebylo nic dobrého, protože máma si nedělá srandu, když má tenhle pohled. 

Vystrašeně jsem se okamžitě zvedla, tím jsem probudila Alexe, který přimhouřil oči do ranního světla. Rozkoukal se, aby zjistil, kde to vlastně usnul a s kým. Až když mě spatřil, tak mu problesklo hlavou kdo jsem. „Dobré ráno." Zamrmlal, ale já jsem mu neodpověděla. Šla jsem rovnou za mámou a ustaraně jsem se na ní dívala. 

„Co se stalo mami?" Zeptala jsem se jí a upírala jsem na ní vystrašený pohled. Chvíli bylo ticho, které mě absolutně zabíjelo. V té chvíli jsem nesnášela to útrapné mlčení, které mi neskutečně motalo hlavu. Už jen ze změny emocí jsem poznala, že je dneska zataženo, protože mě se doslova měnily nálady podle počasí. 

„Táta...m-měl au-to-nehodu. Dříve nebo později se to prostě muselo stát, ale zrovna dneska." Rozbrečela se. „Vždycky jsem mu říkala, aby si přivstal, ale je stejný jako ty. Neposlechne mě. Cítím se tak provinile, Hanno." Šeptala a já ji nepřestávala hladit po zádech. Neměla jsem na dosah kapesníky a bála jsem se pro ně dojít pouze ze strachu, že kdybych mamku pustila, tak by zkolabovala. 

„Nemůžeš za to, mami. Táta stejně jako vždycky vyjel moc pozdě a nestíhal. Tentokrát se mu to vymstilo...Nedávej si to za vinu." Mumlala jsem a zadržovala jsem slzy, protože jsem musela být silná já, když máma nemohla. Alex si musel pravděpodobně připadat jako v divadle při dramatické scénce. Podal mamce kapesník a ona ho vděčně přijala. 

„Ale můžu...Dneska ráno..." Odmlčela se. „Po dlouhé době..." zakoktala se a zároveň zrudla. „jsme...domyslíš si to doufám?" řekla stydlivě. Nedocházelo mi to, je pravda, že mi matka přiroda přihodila i něco jiného než smůlu, a to pomalé myšlení a nechápavost. 

„Nedomyslím. Znáš mě." Odpověděla jsem a čekala jsem na její vysvětlení. 

„Hann, já myslím, že ehm...omluvte mě, že se do toho pletu, myslí tu věc. To slovo začíná na S, druhé písmeno je E a poslední písmeno je X." řekl mi jako k pětiletému dítěti. 

Zírala jsem na mámu vyděšeně, ustaraně, trapně a nemohla jsem na ní přestat zírat. Koukala se do země, jako kdyby tu zem prosila, aby se na místě propadla a ona mohla zmizet. Jo, to bych si taky přála. 

„No do háje." Vyletělo mi z pusy. „Mi máme tak trapnou, nešikovnou a zvrhlou rodinu." Zakroutila jsem hlavou v úžasu. „Budu se za tebe stydět později. Kde je táta?" Zeptala jsem se a vyměňovala jsem si s Alexem pobavené pohledy, ale jakmile jsem zmínila tátu, tak jsme oba zvážnili. 

„V nemocnici, ještě mi neřekli, jak moc dobře nebo naopak špatně na tom je..." zesmutnila. 

„Tak jedeme, ne?" Zeptala jsem se s nepochopením, na co jetě čekáme. 

„To tam jedeš takhle?" Pozvedl Alex obočí a projel mě pohledem od hlavy až k patě. Pohlédl jsem na svoje pyžamo, které bylo celé poseté hlavami králíčků a a ptáčků. 

„No a? Je to sexy." Pokrčila jsem rameny a šla jsem do předsíně pro boty. 

Divák v divadle: Důvod #34 Máš vtipnou rodinu. 
Důvod #35 Máš sexy pyžamo.