That (un)lucky girl (CZ)

8. Námitky?

Zavřela jsem za ním dveře a pomalými kroky (neboli skoky)  jsem se doloudala směrem k mému pokoji. Rozhlédla jsem se po nudně bíle zbarvené místnosti a očima jsem se pozastavila u rozbitého okna. Potřebovalo by to spravit. Příště až začne obloha brečet, tak to skončí hůř než pouhopouhé rozbité okno. Ty náhlé nepříjemné změny počasí byly hrozivé. Zrovna v tuhle chvíli na mě dopadaly paprsky hřejivého slunce, ale studený vítr kazil celé to teplo, které vyzařovalo ze slunce.

Na druhé straně pokoje bylo nerozbité sklo, ze kterého vycházel dětský smích a křik. Nepotřebovala jsem vykouknout, abych poznala, že je to Jack. Ten malý nevychovaný špunt. A to mi připomnělo Billa. Jeho vynikající sušenky mi vždy zlepšovaly náladu a zrovna teď bych aspoň jednu potřebovala. Už jenom jejich vůně mě donutí přijít na jiné pozitivní myšlenky.

Moje touha po Billových lahodných sušenkách byla silná a proto jsem se rozhodla ráno před tím než mi začne škola skočit pro jednu. A po škole pro další. A ve středu taky. Ráno, o polední pauze a odpoledne. Můj skvělý plán by mohl vyjít.

Ovšem, to bych byla příliš naivní, doufat, že to vyjde. Pf, vůbec jsem nad úspěšností mého plánu nepřemýšlela  (stoprocent mého já v to věřilo, ale kdo by si přiznával prohru, že).

Protože ráno:
a) zaspím
b) nestíhám
c) minu autobus
d) jsem líná
e) Mám vůbec pokračovat?

A odpoledne jsem přesycená nechutným obědem ze školní kantýny, že bych do sebe nenarvala ani jedinou sušenku. Mrzí mě to.

A taky mě čekal jeden problém. Jeden živý klučičí problém. Takový ten týpek s jménem Alex, hnědýma vlnitýma vlasama, čokoládovýma očima a širokým úsměvem. 

***

„Nancy?" Přidržela jsem si mobil u ucha. 

„hmh?" 

„Zajdeš k Billovi pro nějaký ty jeho sušenky, prosím?" 

„Panebože. Fajn." Dokázala jsem si představit její obrácení očí v sloup. Možná by mě i poslala do háje, ale stejně jako já milovala Billovy sušenky a dokážu si představit, že mi sní většinu z nich. 

Vyšla jsem z domu o patnáct minut dřív, abych stihla aspoň autobus, který mi přijede později kvůli berlím. 

Když se za mnou ozval klakson, ignorovala jsem ho, ale když se ozval tak pronikavě a opakovaně, tak jsem se otočila. Nebylo pro mě nic nového, že kvůli mě mačkal někdo klakson, protože jsem se neustále motala do silnice řidičům až mě opravdu překvapuje, že jsem pořád živá. 

Tentokrát byl řidič Alex. Dojel až ke kraji silnice a nahnul se přes sedadlo spolujezdce, aby mi otevřel. Zastrčila jsem si pramínek vlasů za ucho a zůstala jsem stát na obrubníku. 

„Nemám celej den na tebe. Nasedni nebo si jeď tím přeplněným autobusem. A veř mi, že to bude sakra nepříjemný s berlema." usmál se 

„Přeháníš." řekla jsem, ale sedla jsem si na místo spolujezdce. Připoutala jsem se a napjetím se mi sevřel žaludek a zase jsem dostala strach z možnosti, že se stane nějaká nehoda. 

„Buď v klidu. Vždyť víš jaký jsem řidič." Uklidňoval mě. 

„A ty víš jaká jsem smolařka." pronesla jsem. 

Chtěl něco namítnout, ale jakmile se podíval na silnici, došly mu slova. 

Dostali jsme se do několikahodinové zácpy uprostřed celé cesty do školy. 

Ještě nějaké námitky, Alexi? 

'Řidič': Důvod #4 nemusíš jít do školy.