Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
,,Samozřejmě, že ano."
~•᪥•♡︎•♕︎•♡︎•᪥•~
Silný vítr ohýbal stromy, déšť zanechával všude mokro, kaluže a bláto a nutil lidi i zvířata se schovat do svých domovů a jakékoliv přístřeší.
V nejbližší vesnici se ozýval hluk z hospod, vyzařovala světla z domů, budov a hospod a na ulici by jste těžko hledali dobrou duši.
V takovém dešti a v noci se tam potulovali pouze lidé bez domova nebo opilí lidé ze stále otevřené hospody.
Někdo ale třeba neměl na výběr a musel se pohybovat i v takovém počasí.
Jako třeba mladá dívka, která uháněla na svém poníkovi přímo k vesnici. Ne, že by se jí tam moc chtělo, ale musela. Nerada někam chodila pozdě a musela si pospíšit.
Jakmile dorazila k vesnici, zpomalila a pomalím krokem vedla poníka po skoro prázdné ulici.
Svou kapuci měla stáhlou jak nejvíce mohla a snažila se vyhýbat pohledům, které přicházeli od pár lidí, kterým déšť očividně nevadil.
Lidé okolo na ni kriticky pohlédli, když prošla okolo a měřili si ji pohledem.
Brzy našla to, co hledala. Malou hospodu i s pokoji na přespání.
Svého poníka nechala ve stáji pro ostatní koně a vrátila se k hospodě.
Vešla dovnitř a hospoda utichla.
Dívka věděla, že se na ni dívají kvůli výšce. Nebyla zrovna vysoká. Ale to ostatně žádný trpaslík.
I když ona byla jen poloviční plemeno. Napůl člověk, napůl trpaslík.
Dívka zdědila výšku a tvrdohlavost trpaslíka, ale jinak vypadala jako obyčejný člověk.
Žádné vousy, plnoštíhlé tělo. Nebyla jako jiné trpasličí ženy.
Jakmile se posadila, všechno se vrátilo do normálu. Skoro hned po usazení k ní přišel hospodský a zeptal se jí, co by chtěla. Skoro neslyšně odpověděla a on odešel.
Chvíli klidně seděla se svým vínem a prohlížela si hospodu. Spoustu lidí se překřikovalo, všude po zemi bylo pár malých kaluží od rozlitého piva a kousky jídla.
Někteří lidé už také vypadali dost bez smyslů.
Zůstala sedět klidně, i když si k ní přisedl starý šediví muž s šedým pláštěm a kloboukem. Svou hůl opřel o stůl a pohlédl na dívku.
,,Co bylo tak důležitého, že jsme se měli sejít tak rychle a zrovna tady?" Zeptala se a její hlas nezněl moc přátelsky.
Hlavně ji nechápejte špatně. Ne, že by svého starého přítele neviděla ráda, ale nechtělo se jí být zrovna na takovém špinavém místě. Přestože si nepotrpěla na přepychu.
,,Co ten spěch, Thalio? Dnes už stejně zůstáváš zde, ne." Řekl kouzelník a Thalia protočila očima.
,,To ano, ale čím dřív půjdu spát, tím rychleji mi to uteče. Zítra se vzbudím a bude další den." Řekla Thalia.
,,Můžeme přejít rovnou k věci? " Zeptala se po chvíli. ,,Ale ovšem." Přikývl Gandalf.
Gandalf si přisunul židli blíže ke stolu a naklonil se k dívce. ,,Nejsou to ani dva týdny, co jsem mluvil s tvým strýcem." Začal Gandalf a Thalia se okamžitě posadila vzpřímeně a začala pořádně poslouchat.
,,A vyzval jsem ho, aby vytáhl na Erebor. Aby sehnal své nejlepší bojovníky a šel získat horu zpět." Vysvětlil Gandalf.
Thalia se na něj překvapeně podívala. Nic takového se k ní ještě nedostalo.
,,Chtěla by jsi se přidat k výpravě?" Zeptal se Gandalf s úsměvem a hned v tu chvíli věděl, že bude souhlasil.
Chtěla svůj domov zpět, chtěla vybojovat horu zpátky.
,,Samozřejmě, že ano." Souhlasila okamžitě.
,,Věděl jsem, že ano. No, v tom případě tě budu společně s ostatními čekat za dva dny v Kraji v Hobitíně u hobit jménem Bilbo Pytlík. Jeho noru najdeš snadno, jeho dveře budou označeny." Řekl Gandalf a bez dalšího slova odešel a nechal Thalii samotnou a také trošku zmatenou.
Opravdu jí řekl jen to a odešel. Nic víc? Vždyť jí neřekl skoro nic. A kdo další tam bude? Proč zrovna v Kraji u nějakého hobita?
,,Zatracený čaroděj." Zanadávala Thalia, zakroutila hlavou a šla do svého zaplaceného pokoje.
Už si chtěla pouze lehnout a jít spát.
Byla utahaná a chtěla si odpočinout, aby mohla mít dost sil na další cestu, protože věděla, že se možná neobejde bez komplikací.
Kolem se objevovalo více a více skřetů a napadli každého, kdo jim jen zkřížil cestu.
Tak tohle bude ještě zajímaví. Pomyslela si a hned usnula.
