Unikátní

Kapitola 1

 Někdo, by mohl považovat tohle město za odtržené od reality, mě tak ale nepřijde. Už ne. Zvykla jsem si. Vlastně jsem se tady narodila.

 Tak jo, řekla jsem si. Nejtěžší část dne. Vstát.

 Rozhlédla jsem se kolem sebe v předstíraném zájmu. Zeď, strop, okno, podlaha. Posadila jsem se a prohrábla si vlasy. Aspoň že tak. Máchla jsem rukou po budíku, který už víc jak půl minuty vyřvával nenáviděnou melodii. Vstala jsem a znovu se rozhlédla jako každý den. Skříň, stůl, okno, postel a police plná knih a plyšových zvířátek.

 Přešla jsem k oknu a roztáhla žaluzie. Pár domků a paneláky všude kolem. Prostě normální město, až na to, že nebylo až tak normální…

 Oblékla jsem si školní uniformu. Fialovou halenku, vestu a sukni a podívala se na hodiny na stěně. 7:05. Budu muset přidat. Vyšla jsem z pokoje a zamířila k sestře. Když jsem však k ní vešla, byla už vypravená. Seděla na posteli a něco si četla.

 „Dobré ráno Bety,“ řekla jsem a přitom se na ni usmála. Vzhlédla. Mé mladší sestře je jedenáct. Světlounce modré oči zářily na jejím obličeji a plavé vlasy, měla kolem hlavy jako svatozář. Rudá sukně, bílé punčocháče, halenka a čelenka ve stejné barvě jako její sukně, k ní perfektně seděly. Oblečení páté třídy druhého stupně.

 „Dobré Risen,“ oplatila mi úsměv.

 „Za chvíli půjdeme, jedla jsi?“ Kývnutí. „Dobře,“ vycouvala jsem z jejího pokoje a přešla do kuchyně, kde jsem si něco malého zakousla. Byla jsem připravená.

 Matka už byla v práci -pracuje jako učitelka a to pro ni znamená být ve škole už v šest hodin ráno. Nevím proč. Moje starší sestra Anna musela být v práci až na osmou- pracuje jako ošetřovatelka, ale jednou by chtěla být doktorkou.

 Proč jsem nezmínila tátu? Neměla jsem ho. Zemřel, když mi bylo pět. Prý ho zasáhla nějaká střela. Nazvali to tak že to byla nehoda. Aspoň tak mi to bylo řečeno.

(:)(:)(:)

 S mou mladší sestrou jsme vyšli na ulici, před náš domek. Slyšela jsem hluk aut z hlavní silnice, a někde vzadu za sebou teplárnu, jak vypouštěla páru. Jarní mlha halila všechno do lehce našedlé barvy a znemožňovala tak výhled na ostatní domky, vzdálené jen pár desítek metrů od našeho. Tohle bylo typické jaro v Aliartě.

 Přešli jsme pár přechodů- potkali jsme pár dalších, kteří mířili stejným směrem- a ocitli jsme se u školy. Velké, bílé budovy. Od mého narození, se prý nezměnila.

 Před vchodem jsem zahlédla Edith, moji nejlepší kamarádku- pokud se tak dá nazývat člověk, s kterým se znáte už od malinka. Vždycky na nás čekala před školou. Měla rovné hnědé vlasy barvy čokolády.

 Vešli jsme do školy. Hned za vchodem se ode mě sestra oddělila, mladší děti, měli třídy na druhé straně školy, my starší jsme je měli tady. Rozloučila jsem se s ní a řekla, že pro ni potom zajdu do družiny.

 S Edith jsme si sundali bundy a přezuli si boty do stejných přezůvek, jako všichni ostatní. První hodinu jsme měli dějepis. Jen pro jistotu jsem si zkontrolovala tašku, jestli tam mám pořád schovanou knížku. Byla pořád na stejném místě, kam jsem ji dala včera večer. (Pokud mě nebaví právě probírané učivo, čtu si. Neměla bych, ale nemůžu si pomoct.)

 Dnes jsme však měli štěstí v neštěstí. V podobě suplování. Za pana Cartera zaskakovala moje máma. A ano, nemohla jsem si číst, a tak jí ukázat jak mě dějepis nebaví. Hrozilo taky, že si všimne průměru mých známek, na to, že už za měsíc jsem měla jít ke zkouškám, to nevypadalo zrovna nejlíp.