Unikátní

Kapitola 14

 Vzbudila jsem se. Viděla jsem Betty, která ke mně běžela. Byla jsem doma, opět doma ve svém pokoji a v posteli. Závěsy dovnitř pronikalo mlhavé ranní světlo. A zvuky Města se nesly celou místností.

 Betty přiběhla a skočila na postel. Plně jsem se probudila. Posadila jsem se.

 „Měla si zlý sen,“ řekla.

 Prohrábla jsem si vlasy. Moje myšlenky se míhaly jedna přes druhou. To nemohl být sen, byla to skutečnost, nezdálo se mi to. Tohle, co se tady dělo, byla vzpomínka, určitě to byla vzpomínka.

 „Bety, co se stalo, kde jsou všichni, kde je Connor? Proboha kde je Connor?“ vyjekla jsem.

 „Kdo? Myslíš Connora? Toho malého od Alana a Emily?“ zeptala se překvapeně, že se po něm ptám.

 Proboha, proboha, proboha!

 „Ano, toho kde je?“ ptala jsem se dál.

 „No, přece doma,“ informovala mě.

 „A- a- a je v pořádku?“ koktala jsem.

 „Samozřejmě,“ řekla.

 Položila jsem se zpět na postel a pevně zavřela oči.

 Vzpomínka, vzpomínka, vzpomínka, vzpomínka. Opakovala jsem si.

                                                  (:)(:)(:)

 První co jsem ucítila, byla příšerná bolest. Zkusila jsem něco nahmatat. Jednou rukou jsem nemohla pohnout. Ležela jsem na trsovité trávě v něčem vlhkém a lepkavém. Snažila jsem se otevřít oči. Víčka však byla pevně spojená k sobě. Nadechla jsem se. Začaly mě bolet záda. Konečně se mi podařily otevřít oči. Nejdřív jsem viděla všechno rozmazaně, pak jsem ale začala rozeznávat věci okolo mě.

Trsovitou trávu, slepenou něčím rudým. Písek mezi trsy, na kterých jsem ležela. Pak jsem si ho všimla. Klečel kousek ode mě. Nad obočím měl tržnou ránu, z které mu vytékala krev a obkreslovala tak jednu stranu jeho obličeje. Na jeho kolenou bylo to samé jako na trávě.

 Krev. Uvědomila jsem si. Moje krev.

„Connore,“ zasténala jsem. Vzhlédl.

 „Risen?“ Vypadalo to, že tu takhle klečí už dlouho. „Risen,“ zopakoval, nahnul se, aby mě obejmul. Vyjekla jsem bolestí. Celou jsi mě prohlédl, pak si sundal bundu, zmuchlal ji a přitlačil mi ji kousek pod žebra. Asi jsem tam krvácela, to jsem však nemohla říct. Hučelo mi v uších tak silně, že jsem necítila nic, než bolest a Connorův hlas, který na mě, jakoby z dálky volal.

 „Promiň,“ omlouval se hned. „Musíme tě nějak dostat na základnu Špatných,“ řekl rozhodně. Vzal mě do náručí. Nepřítomně jsem znovu vyjekla bolestí. Skvrna z mojí krve barvila písek a i několik trsů trávy na krvavě rudo.

 Podívala jsem se za něj. Trosky toho, co zbylo z našich helikoptér, byly jen kousek od místa, kde jsem ještě před chvílí ležela. Jednou rukou, jsem chytila Connora kolem krku, druhou jsem nechala volně spuštěnou klesajíc k zemi, neměla jsem v ní cit, jen mě šílené bolela. Usoudila jsem, že ji mám zlomenou. Byla jsem až šíleně unavená. Začala jsem usínat.

 „Ne, ne, ne nespi,“ vyjekl zděšeně.

 „Proč?“ zeptala jsem se unaveně, a podívala se na něj. Chvilku přemýšlel.