Unikátní

Kapitola 9

 Když jsme měli jít poprvé ven, učit se létat, tak pršelo. Ten den jsem se probudila z noční můry, plné mrtvých těl mých přátel. A Bety, která měla přes celou tvář ošklivou řeznou ránu. Když jsem se probudila, nebe nad Městem bylo tmavě šedé, a po dveřích balkonu tekly kapky vody a závodili mezi sebou, která bude první u podlahy. Nebyla bouřka, jen velmi hustě pršelo. Den předtím bylo jasně a slunečno, proto se rozhodli udělat první let dneska, ale jak jsem viděla tak jim to nevyšlo. Daisy mi nechala vzkaz, že už šla na snídani.

 Režim, vstávání v 6:00 nebo snídaně v 6:45, pominul asi druhý týden, potom, co jsme tady byli. A tak teď, i když bylo pomalu už sedm hodin, jsem se vyškrábala z postele, navlékla se do uniformy a vyšla ven na chodbu. Kousek přede mnou šel Connor, zřejmě ve stejné náladě jako já. Zívnul a šel dál.

 Vzpomněla jsem si na poslední týden, kdy jsme měli cvičit rovnováhu na sky.

 Stáli jsme před místností se skydivingem. Daisy stála vedle mě, ve skupince všech teenagerů, kteří byli ubytovaní v Jednotce. Connor stál u své oblíbené zdi s rukama zkříženými na hrudi. Už měl novou bundu. A pokud vím, byl na ošetřovně, kvůli mému šípu ještě jednou, na převaz rány. Všimla jsem si, že Flare přišel právě včas, aby nás mohl pustit do ‚učebny‘, ale místo aby odemkl místnost se skydivingem, přešel chodbu a otevřel dvě další místnosti.

 „Šatny dívky,“ ukázal na jednu místnost, „šatny chlapci,“ ukázal na druhou. Otočila jsem se na směr ke ‚Connorově zdi‘ (pojmenoval to tu tak Leo s Larou, když tu byli druhý rok a Connor se o tuto zeď opíral pořád) nebyl tam. Pohledem jsem ho začala hledat. Našla jsem ho chvilku na to. Šel směrem k chlapecké šatně. Vyrazila jsem směrem k dívčí.

 Uvnitř, byly háčky, na kterých byly obleky, které nosí parašutisti a nad nimi plastové brýle. Nad každým háčkem bylo jméno. Našla jsem svůj. Oblek nebyl černý, jak bych očekávala, ale červený. Oblékla jsem si ho, přes triko na sebe a na hlavu si vzala brýle. Oblek mi byl trochu větší, ale zřejmě to byl účel. Rozhlédla jsem se, Daisy jsem v záplavě červených a hnědo- oranžových oblecích neviděla. Vyšla jsem ven a zjistila, že jsem na chodbě sama.

 Ne úplně sama. Někdo stál opodál, rukávy svého obleku měl zavázané kolem pasu, a na sobě měl černé triko s krátkým rukávem. Brýle se mu houpaly kolem krku. V rukou držel nějaké papíry, a pečlivě je studoval. Přišla jsem blíž. Na rameni mu vystupoval obvaz. Connor. Zvedl hlavu.

 „Risen? Jsi to ty?“ zeptal se a podíval se mým směrem. Přišla jsem ještě blíž, takže jsem vyšla ze stínu záhybu chodby.

 „Co je to za papíry? Návod?“ V chodbě nebylo moc světla, ale i přes to, jsem si všimla, jak zvedl obočí.

 „Návod? Ne, tohle…“ snažil se najít vhodná slova, „ano, v podstatě to je návod,“ usmál se a ukázal tak bílé zuby.

 „Můžu se podívat?“ zeptala jsem se a natáhla ruku. Ucukl. Vypadalo to, že ve tmě, která panovala na chodbě, moc nevidí.

„Neříkej mi, že ses navlíkla do toho oplzlého hadru!“ Podívala jsem se na sebe a znovu na Connora. Přišel ke mně. Rozepnul mi oblek u krku. Barva noci za soumraku byla dnes vidět víc než kdy jindy.

 Dalo by se říct, že jeho oči modře zářily. Jemně mi rozepl oblek. Nevím, proč jsem ho ještě nezastavila, ale moje vnímaní, jeho přítomnosti bylo zpomalené. Sundal mi rukávy z ramen a z rukou, a zavázal je na uzel kolem mého pasu, zatímco jsem se ztrácela v jeho očích.