Unikátní

Kapitola 4

 Křik okamžitě ustal. Zaplavila mě vlna světla, jako kdyby za dveřmi bylo samo slunce. Snažila jsem se rozmrkat slzy. Najednou mi byla hrozná zima, ale příšerná, jako ve snu. Jako kdybych byla v ledu. Vnímala jsem to jakoby vzdáleně. Cítila jsem pod sebou tvrdý povrch. Asi jsem upadla. Někdo se nade mnou skláněl, ale viděla jsem ho pouze rozmazaně, měl na sobě bílý plášť a něco říkal. Ale nerozuměla jsem mu. Najednou jsem ho uslyšela zřetelně. Slyšela jsem, jak na mě křičí.

 „Dýchej,“ křičel. „Dýchej,“

 Ucítila jsem na hrudníku něco studeného. Ale hned to zmizelo. Na obličeji jsem měla kyslíkovou masku. Snažila jsem se dýchat, snažila jsem se. Opravdu jsem se snažila, ale nešlo to. Jako by mi plíce někdo slepil k sobě. Začínala jsem panikařit. Co kdybych se nenadechla? Zemřela bych? Udusila se? Zkoušela jsem to znova a znova. A najednou se prudce nadechla, a vydechla. Zkusila jsem to znova a ono to šlo. Plíce mi hořely bolestí, ale já se stejně musela nadechnout znovu a znovu. Teď bylo jisté, že neumřu. Neudusím se. Na umělé hmotě co obepíná mojí hlavu, se objevila pára. Slyšela jsem, jak se ostatní radovali z toho, že jsem byla naživu.

 „Adelaide, postarejte se o ni.“ Řekl ten muž, co na mě křičel. Adelaide ke mně přistoupila.

 „Jak se jmenuješ?“ zeptala se mě přísným hlasem.

 „Risen, Risen Cartwingová,“ zaskřehotala jsem nezvykle vysokým hlasem.

 „Dobře,“ řekla a zapsala si něco to do desek, které držela v rukách, pak řekla, „spi.“

 A já si až teď uvědomila, jak jsem příšerně unavená. Snažila jsem se držet víčka otevřená, abych zjistila, co se stalo. Přece jsem se sem musela nějak dostat ne?

(:)(:)(:)

 Myslela jsem, že jsem jen mrkla, ale když jsem opět otevřela oči, byla jsem úplně na jiném místě. Ležela jsem v pokoji, který byl žlutě vymalovaný. Na obličeji, jsem měla pořád kyslíkovou masku. Nevím, jak dlouho jsem spala a kde jsem. Pokoj na mě nepůsobil špatně, bylo tu okno, a plno obrazů. Na jednom byl zobrazený stůl se žlutým ubrusem a na něm rozlitá váza s květinami.

 Chtěla jsem se posadit, ale byla jsem podivně vyčerpaná, a tak jsem zůstala ležet. Všimla jsem si, že mám v ruce hadičku, druhý její konec mizel ve zdi, stejně jako u malých drátků, které jsem měla na hrudníku. Kde to proboha jsem? Pomyslela jsem si. Zaostřila jsem na ruce a všimla si jizev a jizviček, které se mi táhly po celé délce paží. Netušila jsem, od čeho by mohli být.

 Otevřely se dveře, a dovnitř vešla Adelaide, žena, která se mě ptala na jméno. (Aspoň jsem doufala, že to byla ona)

 „Dobré ráno.“ Řekla s úsměvem. Prudce jsem se rozhlédla po únikových cestách. Co mi udělají? Vtrhla jsem na jejich území a teď jsem tu ležela v nějaký posteli, v nějakým pokoji. Snažila jsem se jí odpovědět nebo se na něco zeptat, ale jen jsem otevřela pusu a to bylo vše, na co jsem se zmohla.

 „Chceš něco k pití?“ zeptala se a já radši odvrátila pusu. Následně odešla a vrátila se za několik minut s kelímkem plným vody a lžičkou. Sedla si ke mně na postel, sundala mi masku z hlavy, nabrala na lžičku trochu vody, a pomalu mi ji dala k ústům. Snažila jsem se uhnout, ale bylo to jen těžší. Radši jsem je otevřela, a voda ze lžičky mi stekla do pusy. Chutnala, ale nějak jinak než normální voda, na kterou jsem byla zvyklá. Zamračila jsem se na ní.

 „Já vím, já vím. Přidala jsem ti tam vitamíny a minerály. Jsi teď hodně vyčerpaná, potom co jsi musela prodělat Probuzení.“ Řekla.