Unikátní

Kapitola 5

 Jakmile mě Adelaide odvedla na pokoj, tuto noc naposledy, zítra se stěhuji do jiné ubikace, kde se mnou ještě pár dnů bude a poté půjdu do Jednotky jako ostatní mého věku. Jak jsem se od ní dozvěděla, jednotka je výcvik lidí, Normálních, jako jsem já. K boji proti Špatným.

 Prý se tam naučím ovládat ty létající stroje. Chci je vidět, jak mě to naučí. Měli jsme spolu i oběd i večeři, celé mi to za tento den vysvětlila. Co je jednotka z čeho se +/- skládá výcvik. Co je to Spánek s velkým S. Proč mají lidé na sobě většinou jen modrou nebo černou. Ukázala mi i vlastní helikoptéru, prý ji moc nepoužívá, nepotřebuje ji, většinu času prý tráví v této budově, ale má ji.

 Vysvětlila mi, i co znamená slovo Probuzení, že je to den kdy se daný člověk probere ze Spánku, musí se naučit dýchat. To byl důvod, proč jsem se nemohla nadechnout, protože jsem celých šestnáct let nedýchala (víceméně, mé dýchání zajišťovali přístroje), čím déle jste uvedeni do Spánku, tím hůř se vám potom dýchá, 85% lidí se po deseti letech nenadechne, a jak to jdou léta nahoru, procento se zvyšuje, s mým spánkem je to asi 95%.

 Vysvětlila mi, i kdo jsou špatní. Lidé, kteří žijí špinavým životem, nemyjí se, žijí v odpadcích, a jak Adelaide řekla, „někdo mi jednou říkal, že je viděl požírat se navzájem, takže jsou to kanibalové.“ Rána pro mě byla, když řekla, že moji rodiče zemřeli při dobývání Města, a že jsem nikdy neměla sourozence. Vzpomněla jsem si na Bety, na tu krásnou světlovlasou dívku s talentem na kreslení, která mi nakreslila anděla, na Annu, mojí starší sestru, která uměla vždy pobavit, vzpomněla jsem si i na to co mi řekla v nemocnici, na pocit strachu, když jsem slyšela ve Středu mojí mladší sestru křičet. A teď mi řeknou, že nemám sourozence. Je to jako kdybyste celý život žili s něčím, čeho si vážíte jako vlastního života, a najednou k vám někdo přijde a řekne, že nic takového nemáte. Máta pocit, že někde hluboko uvnitř vás pořád někde je, ale nevíte kde, nemůžete ho najít, ani kdybyste se sebevíc snažili.

 Ležím na posteli a nechávám svoje myšlenky volně plynout, nevím kolik je hodin, nemám tu hodiny, a vlastně mě to ani nezajímá. Dívám se do neprůhledné plastové plochy, která překrývá okno v mém pokoji. Poznávám v ní rozmazaný měsíc, který se volně přesouvá po obloze. Na jednu stranu si přeju, aby to nebyla pravda, abych se zítra probudila a zjistila, že spím v našem domě a u mě spí Bety. Na druhou stranu, ale chci, aby to byla pravda, a plně tomu důvěřuji, že to pravda je. Nevím, ale najednou usnu.

(:)(:)(:)

 „Vezmi si všechny věci, které jsou tvoje.“ Řekla Adelaide, a mile se usmála, ostatně jako vždycky, už na sobě neměla svůj bílý plášť, měla pouze modré triko a kalhoty, já ostatně také. Podívala jsem se na všechny věci, které kolem mě ležely nebo vysely na zdech. Žádná z nich nebyla moje. Vlastně ani oblečení, které jsem měla na sobě, nebylo moje, přesto jsem ale našla pár věcí, které mi Adelaide dala, aby mě zabavila, blok, pastelky a hřeben. Tři jediné věci, které byly doopravdy moje, teď ležely na posteli přede mnou. Vzala jsem je a vyšla z pokoje, který byl posledních pět týdnů mým domovem. Na chodbě už netrpělivě vyčkávala Adelaide.

 „Připravená na nový domov?“ zeptala se.

 „Jasně,“ nebylo to přesně tak, jak jsem řekla, ale aspoň částečně to byla pravda. Zajímalo mě hlavně to, jak to bude vypadat. Vyšli jsme z budovy a zamířili podél jídelny, která byla jen kousek od budovy, kde jsem spala. Došli jsme až ke dveřím. Adelaide i já jsme vešli a sedli si ke stolu v dospělácké zóně, kde jsem chvíli zůstala sama. Momentálně byly v jídelně pouze dospělí a děti, teenageři ne. Adelaide se vrátila s tácem, na kterém byla stejná snídaně jako včera, s tím rozdílem, že chleba byl se šunkou místo sýra.