Unikátní

Kapitola 12

Tak nakonec jsem to stihla :3 A 295 přečtení? Vy jste opravdu úžasní! :D

Otevřela jsem oči. První co upoutalo mojí pozornost, byly bílé zdi. V hlavě mi tepalo bolestí.

 Kde to jsem?

 Začala jsem se zvedat do sedu. Hlava se mi rozbolela ještě víc.

 „Dobré ráno,“ ozval se vedle mě povědomý hlas. Předtím jsem si ho nevšimla, ale teď seděl na protější posteli a ztrápeně usmíval. Něco na něm bylo však jiné. Jeho uniforma se změnila s černé, na černo-modrou. První letka. Vzali ho. Přitiskla jsem si ruku na spánek a pevně zavřela oči.

 „Co se stalo?“ zeptala jsem se pořád se zavřenýma očima.

 „Sám nevím, co se stalo, jen mě zavolali, když už jsi byla venku z válce. Pěkně ses praštila do hlavy, doktoři říkaly, že máš otřes mozku,“ vysvětlil, „tři dny jsi spala,“ smutně se na mě díval.

 „Vzali tě,“ řekla jsem.

 „Co?“

 „První letka,“ vysvětlila jsem. Podíval se na sebe.

 „Jo, jasně. Nevím, jak se to mohlo stát, nebyl jsem venku. Byl jsem tady s tebou,“ řekl, „Byl jsem tady i přes noc. Ráno sem přišli Leo se ségrou a řekli, že se musím jít najíst,“ popadlo mě zděšení. On by kvůli mně nejedl!

 „A tam říkali výsledky, koho přijmuli. Tedy mě, Laru, Baru a Lea. Nečekal jsem to, opravdu,“ sklonil hlavu. Pak vzhlédl a podíval se mi do očí. „Risen, nevím, jak budu to zvládat. Včera nás vzali na obhlídku kolem Špatných. Blíží se útok. Za chvíli by nás mohli odvolat, že tam letíme znova,“ chtěl, abych to pochopila. Chápala jsem to.

 Uslyšela jsem otvírání dveří, následně se v něm objevil Leo.

 „Ahoj Risen. Díky že ses probrala, nemohli jsme ho odsud dostat,“ řekl, pak se otočil ke Connorovi, „musíme jít, před chvíli volali. Máme seřadit na přistávací plochu,“ řekl Leo a odešel.

 Podívala jsem se na Connora.

 „Říkal jsem ti to,“ řekl a zvedl se. Přišel ke mně a políbil mě na čelo. „Musím jít, snad se brzy vrátím,“ smutně se usmál a odešel. Lehla jsem si zpět do polštářů, a snažila se usnout. Moje mysl se ale vrátila ke vzpomínkám na toho chlapa s hrubým hlasem a na slib, který jsem si dala.

                                                (:)(:)(:)

 Až později jsem zjistila, že jsem byla na ošetřovně. Asi tři dny na to, co jsem se probudila. Hlava už mě nebolela tolik, co předtím. Connor sem pokaždé chodil, i když ho většinou zase odvolali. Teď tu stál a čekal, až se vypravím.

 Upřímně jsem doufala, že už vypadnu z téhle místnosti. Vyšli jsme na chodbu a pokračovali po schodech do čtvrtého patra. Držel mě kolem pasu.

 „Tak jak bylo na misích?“ zeptala jsem se ho.

 „Docela dobrý, ani jsme nepřistáli,“ ušklíbl se, „jen jsme je pozorovali. Připravují něco velkého,“ řekl.

 „Tipla bych, že musím na výuku, což?“ vzhlédla jsem k němu.

 „Myslím, že asi budeš muset. Zítra se má ráno na snídani letět do Města,“ řekl.

 „Letět?“

 „Ano, letět,“ pokřiveně se usmál. Ozvalo se zapípání. Rozhlédla jsem se po jeho zdroji, zatímco si Connor sáhl do kapsy a vytáhl vysílačku s malým displejem. Nevině jsem se na něj podívala. Zamračil se na obrazovku. Potom vzhlédl ke mně.