Unikátní

Díl dva- Prolog

No, jsem zpátky s dalším dílem ;)

Tak doufám že se Vám bude líbit a doufám, že mi budete sdělovat názory pomocí komentářů a votes ;) :D

PROLOG

Základna Normálních

Dříve tento týden

Místnost byla zatuchlá a páchla po vodě, plísni a železe. Zdi byly bílo šedé, avšak barva se z nich už skoro všechna oloupala. Bylo to vězení. Velká místnost rozdělená na dalších, asi osm menších. V každé postel, deka a mříže, zaražené do kamenné země.

Mladá dívka ležela na jedné posteli, ale nespala. Nemohla. Přemýšlela. Dívala se do stropu, a počítala kapky vody, které dopadaly na zem, nedaleko mříží. Ne, že by byla uvnitř úplná tma, kus nad její hlavou bylo okno přelepené novinami s mřížemi, kudy pronikal slabý paprsek slunce, teď ale byla noc, a tak dovnitř zářilo světlo měsíce.

Dívka se na posteli převalila na bok a dala si ruku pod hlavu. To ticho, to hrozné ticho. Už bezmála dva dny, jí nikdo neřekl ani slovo. Skopala ze sebe deku. Měla na sobě pořád to samé od jejího útěku, když ji chytili v lesích, poblíž hranic. Černou uniformu kadetů z Jednotky.

Vstala a přišla k mřížím. Chytila je do dlaní. Automaticky jí vyslali chladné vlny do jejího těla. Zaklonila hlavu.

Proč jsem nebyla rychlejší? Ptala se sama sebe.

„Proč?" vydechla do tmy. Odpovědělo jí však jen ticho. Opět.

Vylezla na postel. Matrace pod ní zavrzala. Stoupla si na špičky, aby se dostala k oknu. V pravém horním rohu, byl novinový papír trochu odtrhnutý a ona zahlédla kousek noční oblohy. Natáhla ruku a nehty se pokusila seškrábat ještě další kousek. Papír se škrábavým zvukem kousek povolil, a dovolil tak dívce trochu zvětšený výhled z okna. Viděla jasný měsíc zářit nad budovami Města. Chvilinku si užívala ten výhled, když zaslechla kroky na schodech.

Nebylo to tak dávno, co jí s křikem po těch schodech přivlekli dolů, do její cely. Asi týden, možná dva... Rychle zalezla pod deku, a dělala, že spí.

Kroky se rychle přibližovaly. Bylo jí jasné, že míří k ní. Nikdo jiný ve vězení už nebyl. Dřív tady s ní byl její vedoucí Nicholas Flare a jeho žena. Ty však museli propustit kvůli jejich dětem. Teď tu sdílela svojí samotu se sebou a pár kapkami vody, které padali v neurčitém intervalu ze stropu. Kroky přišly až k jejím mřížím, kde se zastavily.

„Daisy Nicksonová," zavolal šeptem hluboký mužský hlas. „Jmenuješ se tak že?" Dívka pevně zavřela oči k sobě.

„Vím, že nespíš tak se otoč, prosím. Nemám moc času," řekl naléhavě. Otevřela oči. Ať už chtěl cokoliv, ona mu rozhodně pomáhat nebude. Dívala se do zdi a přála si, aby to muž vzdal a odešel. On to však nevzdal. Znovu pevně stiskla víčka k sobě.

„Jde o mojí dceru," řekl prosebně. Znovu se zájmem otevřela oči. Dceru?

„Chci jen vědět, jestli to není pověra," Otočila se směrem k muži. Ve tmě ho moc neviděla, i když pod rouškou tmy poznala blonďaté vlasy, které měl nakrátko ostříhané. Posadila se na posteli a rozhodla se, že si zachová ledový klid.

„Co potřebujete vědět?" zeptala se muže chladně.

„Nathalia, Nathalia Risen Cartwingová. Žije?"