Unikátní

Díl dva- Kapitola 4

Tak, máme tu další kapitolku :)

Moc se omlouvám, že jsem ji nepřidala dřív, ale terpve nedavno, jsem zjistila, že ji mám napsanou v přítomném čase. Tudíž jsem ji musela přepsat do minulého. (Stejné je to u dalších kapitol, které následují, proto prosím buďte trpěliví v čekání na další kapitoly). 

Děkuji za všechny komentáře a votes. :3 :D

Rozhlédla jsem se. Chodba byla stejná jako všechny ostatní. Bílá, šedá, bílá. A dveře rozmístěné na každé straně. V podstatě ani nevím, jak jsem se tady ocitla. Jestli mi někdo řekl, že sem mám jít, nebo jsem prostě vyběhla a utekla… Spíš bych se ale přikláněla k druhé možnosti.

 Každopádně jsem vše od té chvíle, kdy Anna řekla, že byl Hunter můj přítel, viděla v mlze.

 Tato chodba, byla na rozdíl od ostatních velmi živá. Lidé chodili sem a tam, zacházeli do různých dveří a z jiných zase vycházeli. Pár z nich si mě prohlíží, nikdo však neřekl ani slovo. Kamenné výrazy na jejich tvářích mě děsily. Kde to jsem, a proč mi něco říká, že tu nemám být?

 Znovu jsem se rozhlédla. Teď už nebyli vidět ani schody.

 Náhle se mi vybavila vzpomínka. Zcela nečekaně. Zalapala jsem po dechu a opřela se o zeď vedle nějakých dveří. Hlava mi spadla na stěnu -příjemně chladí. Čekala jsem, kdy vzpomínka přijde. Žádná však nepřicházela. Lidé kolem mě procházeli, a nevšímali si mě. Pořád čekám, ale nic se neděje. Před očima se mi střídají modré, červené, zelené a fialové skvrny a bolí mě hlava, jako vždycky, než se mi vybaví vzpomínka. Je to, jako když se prudce zvednete a zatmí se vám před očima, jenom o hodně horší.

 Pomalu sjedu po stěně dolů do sedu.

                                                  (:)(:)(:)

 Podívala jsem se na obě strany, a když jsem si byla jistá, že nikde nikdo není, rozběhla jsem se chodbou přímo k tělocvičně, ze které se ozývala střelba. V tuhle chvíli trénuje, pomyslela jsem si.

 Bylo jasné, že jsem ve Středu před šestnácti lety, nic tu nebylo zdaleka tak špinavé. Podle snížené jasnosti světel byla noc, a já se plížila po tmavé chodbě. Proč?

 Plížila jsem se podél zdi, dokud jsem nedosáhla jejího konce a taky cíli mé cesty. Tělocvičny a zároveň střelnice.

 Otevřela jsem.

 Na chodbu se vyvalil pruh světla a já musela přimhouřit oči, abych viděla. Stál před terčem a mířil na něj pistolí, kterou pevně svíral v ruce. Nehlučně jsem za sebou zavřela dveře. A znovu se na něj zadívala. Vlasy měl světle hnědé až zlatavé, oči měl divoce zelené, a zaostřené na terč.

 Vystřelil ještě jednu ránu, než si mě všiml. Otočil se a usmál se na mě.

 Kdo to je? Ptala jsem se sama sebe.

 „Nathalie,“ řekl a zamířil ke mně. Zbraň si zastrčil za pásek.

 Ke svému překvapení i zděšení jsem se na něj usmála. Přišel ke mně, a odhrnul mi vlasy z tváře. Pak vytáhnul zbraň a vtiskl mi ji do ruky.

 Pak jsem si to uvědomila. Hunter. Byl to Hunter. Stoprocentně, to byl on.

 Zvedla jsem obočí. Co jsem si myslela, že se stane? Že mě políbí? Mezi námi nic nebylo. Snad ne. Doufala jsem v to.