Unikátní

Kapitola 13

A máme tu další kapitolu! Moc bych chtěla poprosit o názor do komentářů a zároveň poděkovat za všechny votes u minulých kapitol. A 300 čtení je úžasný!!! Mám vás moc ráda! :3

 Celý den jsme uklízely trosky. Pokaždé, když jsme si mysleli, že už máme hotovo, se objevily další. Oběd i večeři jsme jedli tady.

 Když jsme přistáli na paintballovém hřišti, všimla jsem si, že Lara se opírala o Willa, aby neusnula. Šla jsem vedle Connora. Zjevně byl unavený taky. Uvažovala jsem, jestli vůbec dokážu usnout. Otočila jsem se na Connora. Zívnul a unaveně se na mě usmál. Hned ale zvážněl.

 „Tak, to bychom měli,“ řekl. Mířili jsme po schodech nahoru do čtvrtého patra.

 „Já jsem ztrhanej jak pes,“ řekl Leo Willovi a protáhl se.

 „Co mám říkat já,“ Will ukázal na Laru, která padala únavou a celou svou vahou na něm vysela.

 Přišli jsme do čtvrtého patra. Will došel k Lařině a Bařině pokoji.

 „Dobrou noc Laro,“ řekl a políbil ji na tvář. V tu ránu Lara procitla. Překvapeně se na Willa podívala. Will se rozpačitě usmál. Náhle se však i Lara usmála a políbila Willa. Will ztuhl, pak se ale uvolnil, chytil Laru kolem pasu a Lara ovinula svoje ruce kolem Willova krku. Svůj polibek tak prodloužili.

 Začali jsme rychle zalézat do pokojů. Chodba se rychle vylidnila a tak tam zůstali sami. Osprchovala jsem se a vlezla si na balkon, aby mi vlasy doschly na posledních paprskách slunce, které se nebezpečně blížilo k západu. Opřela jsem se o zábradlí a dívala se na slunce, které zapadalo nalevo ode mě. Město se zdálo být tmavší než obvykle a to mě děsilo.

 „Ahoj,“ řekl hlas za mnou. Otočila jsem se, stál tam a opíral se o ten kousek zdi, za kterým byla koupelna. Neslyšela jsem ho přijít.

 „Ahoj“

 „Jak ses dneska měla?“ zeptal se, i když to moc dobře věděl.

 „Jako ty,“ usmála jsem se a otočila se zpět k západu slunce, z kterého zbývalo už jen pár paprsků. Zasmál se a stoupl si vedle mě.

 „Je to krásný co?“ řekl najednou, podívala jsem se na něj.

 „Ano,“ dala jsem mu za pravdu.

 „Když jsem byl malý, miloval jsem západy a východy slunce, značilo to pro mě konec a začátek nového dne,“ náhle se mu hlas zlomil, nevěděla jsem proč. „Víš, když moji rodiče umřeli, bylo pro mě hrozně težký přijít sem a připojit se k jejich výcviku. Teď toho ale nelituju, než jít do nějaký jiný rodiny, to jsem radši šel sem,“ zírala jsem na něj. Barva jeho očí byla jako tekutá voda, změkla. Ošil se. Otočil hlavu a podíval se zpátky k jeho pokoji, zřejmě se mu něco nelíbilo. Mě však připadalo, že se nezměnil.

 „Pozorují nás,“ řekl a po očku se na mě podíval. Zamířila jsem ke dveřím do mého pokoje.

 „Pojď, tady nás neuslyší,“ zvednul obočí.

 „Až se vrátím, ty se mnou vytřou podlahu,“ řekl a zavrtěl hlavou, jako kdyby se chtěl zbavit, nějaké ošklivé vzpomínky. Přešla jsem jeho poznámku bez povšimnutí a otevřela dveře. Jen co vlezl dovnitř, začal se rozhlížet kolem sebe.

 „Hm, nikdy bych si nemyslel, že budu u tebe v pokoji,“ uznal.

 „Tak to jsme na tom stejně,“ usmála jsem se. Posadil se na postel, já si sedla ke stolu.

 „Takže, první útok byl dneska, kdy hodláme utéct?“ zeptal se. Podívala jsem se před sebe na svůj blok, ležící na stole.

 „Netuším. Mohli bychom třeba někdy zítra, nebo zítra v noci. Mohli bychom si vzít vrtulníky a odletět, co myslíš?“ napadlo mě. Chvíli jsem čekala na odpověď, nikdo však neodpovídal.