Unikátní

Kapitola 11

Nevím, jestli zítra stihnu přidat další kapitolu. Jedeme na chalupu, kde není WiFi. Takže pokud bych to nestihla, tak se omlouvám.

 Probudila mě černovlasá dívka z nižšího patra.

 „Už je osm,“ řekla. Vystřelila jsem do sedu, pak jsem si ale uvědomila, že už mám na sobě uniformu. Opláchla jsem si obličej a vyšla ven na chodbu. Čekal tam a usmíval se. Pomalu jsem se ho lekla.

 „Dobré ráno,“ řekl.

 „Tobě taky,“ odpověděla jsem.

 „Jak ses vyspala?“ zeptal se. Jakoby věděl na, co myslím.

 „Jo šlo to, ty?“

 „Nápodobně,“ usmál se a dal si ruce do kapes.

 „Jen mi vrtá hlavou, jak jsem se dostala do pokoje?“ po očku jsem se na něj podívala, když jsme scházeli ze třetího do druhého patra. Usmíval se.

 „Odnesl jsem tě,“ zazubil se.

 „Odnesl jsi mě?“ nevěřila jsem vlastním uším.

 „Jo, nejsi zas tak až tak těžká,“ zavřela jsem oči, už jsem nechtěla nic slyšet. Náhle jsem ucítila, jak mě chytil za ruku. Znovu jsem je otevřela a podívala se na něj. Pořád se usmíval. V druhém patře se k nám připojili další vedoucí a teenageři. Nikdo z nich – a to jsem se hodně divila- si nevšiml, jak se držíme za ruce. Před jídelnou jsme se zastavili a nechali jsme všechny projít před nás.

 „Víš,“ snažila jsem se nějak začít, nechtěla jsem, aby někdo poznal, co se v noci stalo.

 „Nemusíš nic říkat, chápu,“ řekl najednou a pustil mou ruku. Usmála jsem se na něj, úsměv mi oplatil. Vešli jsme do jídelny. Stoly s teenagery byli už pomalu všechny zaplněné. Sedli jsme si k našemu obvyklému stolu.

 Daisy se na mě podívala. A snažila se potlačit smích. Přemýšlela jsem. Čím bych ji asi mohla rozesmát?

 „Neuvěříš, co se mi dneska zdálo!“ řekla nakonec. Všichni u stolu se na ní otočili.

 „Zdálo se mi, že jsem se v noci vzbudila, vyšla z pokoje, a v předsíňce jsi stála ty a Connor,“ podívala se na nás, jak jsme seděli vedle sebe. S Connorem jsme se podívali na sebe, a začali jsme se na stejno smát. Oba jsme moc dobře věděli, co se v noci stalo. Leo a ostatní se začali taky smát, kromě Bary, která si mě měřila zkoumavým pohledem. Najednou se zvedla a odešla od stolu. Nechápavě jsme se za ní dívali.

                                             (:)(:)(:)

 Do večera ji nikdo neviděl. Na výukách venku, na vedlejších aktivitách, prostě nikde nebyla k nalezení. Potom Lara přiběhla, že je na pokoji. Když už se nehledala Bara, neměla jsem co dělat. Znovu jsem si sedla na balkon, a vzala si učebnici, která tam od včerejška zůstala. Začala jsem tam, kde jsem včera skončila.

 „Dále byste se měli položit na vzduch, abyste nespadli, a nenarazili do země. Pokud vás sestřelí- což je u Špatných hodně pravděpodobné- musíte vyskočit a zachránit se lze pouze tímto způsobem.“

 „Ahoj,“ ozval se hlas vedle mě, až jsem nadskočila. Otočila jsem se. Na vedlejším balkoně stál opět Connor a usmíval se na mě.

 „Ahoj,“ pozdravila jsem ho také.

 „Co to čteš?“ zeptal se najednou a začal znovu přelézat přes mezeru, která dělila naše balkony.