Unikátní

Kapitola 3

 Já byla uvnitř. Já jsem byla uvnitř toho komplexu. Nemohla jsem tomu uvěřit.

 „Hej vy dva! Jsem uvnitř, slyšíte mě?“ řekla jsem do mikrofonu. Samozřejmě mě opatřili i sluchátkem a mikrofonem.

 „Čistě a zřetelně Risen,“ pronesla na druhé straně Edith.

 Auto zajelo do garáží a ti vojáci ho začali vykládat.

 „Co tvůj malej, Alane, už se ví, jestli je taky Copter?“ zeptal se jeden voják toho druhého.

 „Byl na testech a je.“ Zasmál se druhý, „Náš malý Connor je čistokrevný Copter.“ Vypadalo to, že je ten voják z toho hodně šťastný, i když mně to nedávalo smysl.

 Copter? Co to ksakru je?

 Muži popadli bedny s nějakými věcmi a odešli.

 Rychle jsem se rozhodla.

 Seskočila jsem ze střechy auta.

 „Služební schody by měli být za touhle chodbou,“ ozval se mi v hlavě Nicovo hlas.

 Tehdy mi ještě nedošlo, že mě viděla kamera.

 Dobře, řekla jsem si pro sebe a rozběhla se chodbou, která vedla ke služebním schodům. Proběhla jsem kolem výtahů a běžela chodbou doprava. Na zdi vyselo několik zarámovaných fotografií.

 Jen jsem je přelétla pohledem. Na prvním snímku byl muž ležící na laboratorním stole a vedle něj byl chirurg s injekční stříkačkou v ruce a dával muži do ruky nějakou světle modrou tekutinu. Podívala jsem se na štítek: Jak to začalo. Něco na tom snímku mě donutilo se zastavit a podívat se na další. Ten muž, co tam ležel, mi připadal povědomý.

 „Co to je?“ zeptal se Nico. Zřejmě už se dostal domů.

 Šla jsem k dalšímu snímku v tmavě červeném rámu.

 Byl na něm vrtulník a vedle něj ten samý muž, co na první fotografii. Na sobě měl černý overal s nášivkou ve tvaru letícího ptáka s křídly do V. Ten samý znak byl na stejnobarevné helikoptéře. Pod tím bylo napsáno:

 První Copter.

A pod tím: Lucas Cartwing.

 „Pane bože! Není to…“ hlesla Edith.

 Srdce mi vynechalo úder.

 „Když jsem to viděl poprvé, tvářil jsem se stejně,“ ozval se za mnou hlas jednoho z vojáků, myslím, že se jmenoval Alan. Málem jsem vyskočila z kůže. Rozběhla jsem se směrem ke schodům.

Na dalších snímkách byl vyfocený se stále větší skupinkou lidí.

 Schody jsem brala po dvou.

 To nebyla nehoda. Nemohla to být nehoda. Nemohli ho zastřelit. Něco se muselo pokazit s tou látkou, co do něj píchli. Můj otec nemohl zemřít náhodou. Ten muž na těch fotkách, byl můj otec.

 Zakopla jsem o schod a spadla na zem do mezipatra. Oči se mi zalily slzami a nebyla jsem schopna pohybu. Mohla bych tam takhle sedět klidně do doby než by mě našli, ale já musela běžet dál. Na pláč nebyl čas. Opřela jsem se o ruce a zvedla se. Dveře do prvního patra byly na dosah. Otevřela jsem je a prosmýkla se jimi do chodby. Byla orámovaná modro-šedými dlaždičkami. Ztuhla jsem na místě. Nalevo ode mě, šly dvě ženy, v overalech s parašutickými brýlemi na hlavách a povídali si. Rychle jsem se skryla ve stínu chodby a snažila se nedýchat hlasitě.

 „Doufám, že nás za chvíli pustí na vrtulníky,“ řekla jedna té druhé a bez povšimnutí prošla kolem mě. Ta druhá nesla v rukou malé miminko.

 „Už byl na testech?“ zeptala se ta první.

 „Jo. Je čistokrevný,“ usmála se na miminko, „aspoň nebude muset podstupovat to, co my.“

 Ze dveří před nimi vyběhl asi třicetiletý mladík v černém oblečení s nášivkou ptáka, jako jsem viděla na fotce.

 „Emily Korvinová?“ zeptal se. Žena s dítětem se na něj podívala.

 „Ano, co byste potřeboval?“

 „Pojďte prosím se mnou,“ řekl ten muž. Obě ženy zmizely ve dveřích za ním.

 Najednou mě do uší uhodil příšerný zvuk. Křik. Šílený, trhající mi uši.Pronikavý dětský křik asi desetiletého děvčete. Pořád přidával na síle. Byl to zoufalý křik plný strachu. Byl mi odněkud povědomý. Vybavil se mi obraz děvčátka s blonďatými vlasy. To ne, Bety. To nemůže být pravda.

 Zastavila jsem se. Odkud ten křik vycházel? Sakra, odkud? Otočila jsem se kolem své osy, a potom znova. Všimla jsem si jedněch dveří. Něco, mi říkalo, že by ten křik mohl jít z nich. Něco, možná instinkt?

 Křik se stupňoval. Ne, to nebylo možné.

 To nebylo možné. To není možné. To nemohlo být možné. Prosím, ať to není pravda!

 Nico a Edith na mě křičeli, ať jdu dál. Úplně jsem je ignorovala. Rozběhla jsem se po chodbě za křikem. Ten se stupňoval, a když jsem se dostala ke dveřím, které jsem už předtím tipovala, dostal se do závratných výšin. Rval mi uši a do očí se mi znovu dostaly slzy. Teď už jsem neslyšela ani Nica ani Edith.

 Nadechla jsem se a otevřela je.