Unikátní

Díl dva- kapitola 2

Tak a máme tu další kapitolu! :D

 Rukama jsem pevně svírala přikrývku. Rozhlédla jsem se a chvíli jsem jen dezorientovaně otáčela hlavou, než jsem pochopila, kde jsem. Nemocniční pokoj. Nic víc než postel, stolek a židle, a čtyři bílé zdi, které mě dělily od ostatního světa.

 V mé hlavě však viselo hned několik otázek. Kdo byl Hunter? Kde je ta louka? A jaké rozhodnutí? Nevěděla jsem kolik je hodin- opět. Nemocnice byla pod zemí, a osvětlení tu zajišťovalo pouze světlo ze zářivek nad mojí hlavou.

 Rozhodla jsem se pustit deku, kterou jsem pořád pevně držela. Promnula jsem si prsty a tak zjistila, že ruku, kterou jsem měla v obvazu, už můžu zvednout. Že by se to zlepšilo ze dne na den? Nebo mi doktorka dala nějaké léky?

 Tady, pod zemí v nemocnici, bylo podle mě možné všechno. Několik pater nad námi a pár kilometrů směrem na sever, leží Město. Z kterého jsme s Connorem asi před dvěma týdny utekli. Město, které je plné lidí, kteří se umí vžívat do vrtulníků a tak s nimi efektně létat.

 Říkalo se jim Copters-nyní Normální. Ti, co jsou za hranicemi a nedokážou se vžívat, jsou Špatní-u nich se právě schováváme. Já sama jsem Copter, a můj přítel Connor je taky Copter. Nikdo jiný tady však není. Proto jsme vyvolali takový rozruch. Podle Connora, jsem mohla být ráda, že jsem tady dole a že moje sestry mají moc práce. Jakmile totiž prý vylezu na povrch, budou se mě vyptávat na miliony otázek.

 A ten den, kdy jsem měla vylézt na povrch, měl být už dneska.

 Zvedla jsem se do sedu, a když se nic nestalo- překvapivě žádná bolest. Přehodila jsem nohy přes okraj postele, moje špičky se sotva dotýkali země. Na sobě jsem měla jen nemocniční košilku, ale na židli vedle postele leželo mé nové oblečení. Skládalo se z šusťákových kalhot, černého trika s krátkým rukávem a černé flísové bundy. Oblékla jsem se, a u flísové bundy si vyhrnula rukávy-přes obvaz na pravé ruce to šlo hůř- a nechala si ji rozepnutou. Pod postelí jsem našla černé kotníkové boty. Obula jsem si je a pomalu přešla ke dveřím, padly mi jako ulité.

 Bylo tu nějak zvláštně ticho a tak mě napadlo, jestli bych neměla na někoho počkat, pak jsem se ale odhodlala a vyšla na chodbu. Vypadalo to tam jako, když jsem tu byla naposledy -před šestnácti lety- chodba byla orámovaná bílými dlaždicemi a po obou stranách byly dveře. Když jste neznali cestu, snadno jste se tu ztratili. A to byl zrovna můj případ. K mému překvapení -a hlavně štěstí, stál naproti mně Connor. Na sobě, měl něco podobného jako já, vlastně by se dalo říct, že to bylo úplně to samé. Zajímalo by mě, kam dali naše věci z Jednotky.

 „Překvapení!“ řekl a přitom se na tváři hrál úsměv. Měla jsem tušit, že to byla jeho práce. Vběhla jsem mu do náruče a obejmula ho. V ruce mi trochu zaškubalo, hned se to však zlepší. Přitisknu mu hlavu na rameno, a chvíli si užívám jeho objetí, musím mrkat, abych zahnala slzy, vzpomínám, kdy to bylo naposledy, když jsem ho takhle objímala. Za chvíli přišla doktorka a spolu jsme vyřídili mé propuštění z nemocnice.

  „Pojď,“ řekl po tom Connor a vzal mě za ruku. Vedl mě chodbami, dokud jsme nepřišli ke schodům, výsledek dobrého orientačního smyslu. Zřejmě to tu už zná. No, dva týdny je dlouhá doba, musel si tu cestu zapamatovat. V duchu jsem zauvažovala, jak často se asi ztratil. Vyběhli jsme po schodech a cestou potkali jen pár lidí. Zastavili jsme se až nahoře, v malé budově, která už nebyla tak malá. Tehdy jsem to necítila, ale páchlo to tu vodou, plísní a shnilým dřevem, určitě to muselo být ještě původní. Connor se na mě otočil a jemně se usmál.

 „Tvé sestry jsou venku, vrátí se nejdřív ve dvě odpoledne,“ spiklenecky na mě mrknul. „Ale nejdřív, musím tě představit, někomu z mojí rodiny,“