Unikátní

Díl dva- Kapitola 1

Tak a máme tu další kapitolku :3

Doufám, že se bude líbit a moc děkuju za votes a komentáře u minulých kapitol a doufám, že to tak bude i do budoucna ;) :D 

A ještě jednou chci zopakovat; MILUJU VÁS!!! :D ;D ♥ ♥ ♥

KAPITOLA 1

 Základna Špatných

 přítomnost

 „Takže,“ řekla jsem znova a zadívala se Connorovi zpříma do očí. „Co se stalo, když jsem byla mimo?“ Uličnicky se usmál.

 Podle doktorů od Špatných jsem byla v bezvědomí víc jak dva týdny. Probudila jsem se předevčírem. Byla jsem v nemocnici -jestli se tomu takhle dalo říkat. Vím, že sem Connora nechtěli pustit. Hádal se s doktorem před dveřmi mého pokoje- slyšela jsem to.

 „Budu tě muset seznámit s pár lidmi. A -ehm tvoje sestry jsou taky nedočkavé,“ řekl a přitom se pořád usmíval.

 „A co náš útěk? Jak reagovali Normální?“ uhnul pohledem.

 „Zametli to pod stůl,“ pohledem se vrátil zpátky ke mně.

 „Connore, říká se pod koberec,“ v koutcích úst mu zaškubalo.

 „Tady se říká pod stůl,“ řekl a zazubil se, „zvykl jsem si na to.“

 „Dobře, dobře,“ chtěla bych zvednout ruce na znamení protestu, ale zvednu jen jednu, kvůli obvazu na druhé. Prý jsem měla něco s ramenem. Po pravdě jsem ještě včera byla obvazem omotaná pomalu celá, sice se většina zranění stihla zahojit během mého bezvědomí (což trvalo patnáct dnů), ale ne všechna. Ještě včera mi většinu z nich sundali-kromě jednoho, kolem pasu a na ruce. Tady, neexistovalo nic jako krém na zranění, který byl ve Městě.

 V místě pod žebry jsem prý měla kus kovu z trosek mé helikoptéry, která se po sražení se s raketou rozletěla všude okolo. Teď už jsem si ale pomalu nemohla vybavit bolest, kterou jsem ze začátku cítila -děkuji léky proti bolesti.

 „Kdy mě pustí?“ chtěla jsem vědět. Ač jsem měla ležet a nic nedělat, chtělo se mi skákat po zdech…Doslova. Znovu se vyhnul se mému pohledu.

 „Tipuju správně, že nepustí?“ nuceně kývnul a já vydechla zklamáním.

 „Prý musíš být v klidu, a stejně, tam nahoře,“ ukázal na strop, „na tebe čeká celý houf lidí, kteří mají miliony otázek. Věř mi, buď ráda, že jsi se tomu zatím vyhla.“ Pokřiveně se usmál.

 „Ale já nevím, co tu mám dělat, celý den. Sama,“ Zdůraznila jsem poslední slovo. Jak se zdálo, narážku pochopil.

 „Nathalie, proč mi to děláš?“

 Další věc, která je mi opravdu divná. Od té doby, co jsem se probudila, mi snad všichni říkali Nathalia. Nechápala jsem to tehdy, a stále to nechápu.

 Udělala jsem na Connora psí oči. Obrátil oči v sloup.

 „Uvidím, co zmůžu, ale nic nezaručuju.“

 „Díky, jsi úžasný.“

 Náhle se otevřely dveře a dovnitř vstoupila doktorka. Hnědé vlasy, protkané šedinami měla stáhlé do ohonu.

 „Dobré odpoledne, jak se máš Nathalie?“ Nathalie, už zase.

 „Dobře,“ řekla jsem, i když realita byla o hodně jiná. V ráně na boku mi bolestivě škubalo a pomalu jsem se nemohla pohnout.