Unikátní

Kapitola 7

 Bylo pozdní odpoledne. Slunce pomalu putovalo po obloze směrem k západu. Seděla jsem na posteli v pokoji, který jsem až doteď sdílela s Adelaide. V klíně jsem měla blok hřeben, tužky a pastelky. Adelaide seděla naproti mně na posteli a usmívala se. Já se ale neusmívala. Neviděla jsem důvod se usmívat. Adelaide odjede, a já už ji možná nikdy neuvidím. Nemohla jsem se na ni dívat. Podívala jsem se radši na zem. Mou pozornost, upoutali sluneční paprsky, které tvořily na zemi zvláštní tvary. Začaly mi téct slzy. Nešlo se tomu ubránit. Adelaide. Ta Adelaide, která se o mě starala celých pět týdnů, teď odjede, a já už jí možná nikdy neuvidím.

 Adelaide uchopila mojí bradu do dlaní a zvedla ji, abych se na ni musela podívat. Uviděla tak moje slzy. Měla už zabaleno vše, co si sem s sebou přivezla, a tak jen seděla na posteli a sledovala mě svým zeleným pohledem. Jen jsme se na sebe dívali. Beze slov. Venku přistával vrtulník pro odvoz Adelaide. Svůj si sem nevzala, ani ho sem nepřivezli. A tak byla odkázaná na odvoz od někoho z Jednotky. Sundala ruku z mé brady.

 „Ahoj,“ řekla, a zvedla se na nohy.

 „Ahoj,“ můj hlas mi zněl jinak, chraplavěji než bylo obvyklé. Svůj pohled jsem upřela na žlutou skvrnu na zemi, která sem pronikala z okna. Uslyšela jsem zavření dveří.

 Vzpomněla jsem si na to, když jsem ji viděla poprvé. Měla jsem na obličeji kyslíkovou masku a sotva jsem dýchala. „Spi,“ řekla, a já věděla, že když usnu, nic mi nehrozí. Vrtulník vzlétl. Poznala jsem to podle zvuku, který vydával. Přešla jsem k oknu a vyhlédla ven. Byl to jeden z těch větších vrtulníků, co přepravovali více lidí. Když vzlétal, rozvířil se pod ním oblak prachu, jako kdyby to na čem doteď stál, nebyl asfalt ale písek. Vznesl se, a ztrácel se v mlze, která se vytvořila ještě před svítáním nad městem, až se úplně ztratil.

 Posadila jsem se na postel. Adelaide byla pryč. Sluneční paprsky zmizely, když se na obloze objevila mračna, a zakryla tak slunce. Položila jsem si hlavu do dlaní. Na parapet začaly dopadat první kapky deště. Adelaideina „knížka“ (jednalo se spíše o učebnici) ležela na nočním stolku otevřená na straně 32. Otočila jsem jí k sobě. Vzpomněla jsem si na slib, který jsem jí dala, že se do těch učebnic nepodívám do té doby, než začnu výcvik. Adelaide byla ale pryč. Možná navždy.

 Zahnala jsem myšlenky na to, že ji už možná nikdy neuvidím. Učebnice v sobě měla pár obrázků vrtulníků a hodně textu, psalo se tam něco o postupech, ale moc jsem tomu nerozuměla. Slyšela jsem zaklepání, potom do pokoje vešla dívka. Poznala jsem v ní Barbaru, blonďaté vlasy měla schytnuty v ohonu. Usmála se.

 „Už?“ zeptala jsem se, v tomhle slově byla obsažena víc než jedna otázka. Kývla.

 „Na pokojích jsme ubytovaní podle toho, kdy jsi přišla. Kdybys přišla ve dvanácti, tak jsi na pokoji jenom s někým kdo je tu stejně dlouho jako ty, a je stejně starý,“ řekla. Vzpomněla jsem si na Connora, prý tu byl od deseti.

 „Vzhledem k tomu, že jsi přišla teď nedávno, tak se stále počítáš mezi nováčky a tak budeš i s někým stejně starým.“

 Vyšli jsme do přízemí. Pomalu tam nebylo vidět, jak se za tu chvilku zatáhlo a začalo pršet. Přesto však byla hala plná Nováčků, kteří měli na sobě jak modrou tak černou. Perfektně jsem sem zapadla. Flare přešel celou místnost až k Nováčkům a stoupnul si na jednu z laviček, které lemovaly místnost.

 „Věnujte mi pozornost!“ Rozkřikl se přes celou místnost. Zamířila jsem blíž. Barbara zůstala stát vzadu, ruce měla chycené za zády. A teď mi to došlo. Flare, byl ten muž, kterého jsem viděla, jak se bavil s Connorem v jídelně. Ten, co mi tak připomínal Nicholase.