Unikátní

Kapitola 2

 Vešla jsem do školy. Bety se semnou rozloučila a pokračovala dál, zatím co já se rozhlížela po Edith. Už tu měla být.

 Čekala jsem ještě pár minut do prvního zvonění. Pak jsem se přemístila do třídy. Uplynula dlouhá chvíle, než se moje kamarádka objevila mezi dveřmi, ale místo, aby se tvářila nějak naštvaně, smutně nebo zklamaně (nebo dokonce omluvně). Tak se ale s úsměvem otočila do chodby a na někoho zamávala. Došla jsem ke dveřím, kde jsem se opřela o rám dveří a vyhlédla na chodbu. Zahlédla jsem, jak nějaký kluk mizí ve dveřích další třídy. Zezadu jsem si však všimla jen jeho hnědých vlasů, které se na koncích vlnily, a černého batohu s modrými klikyháky.

 Otočila jsem se na Edith a bylo mi jasné, že mávala na toho kluka. A nejlepší na tom bylo, že ho znám. Edith už se pár týdnů snažila ututlat, že někoho má, a teď, když vidím jak se tváří, když se za ním dívá, je mi to jasné. Edith se nám zamilovala. Do Nicholase. Pukla jsem smíchy. Edith se na mě otočila.

 „Máš nějaký problém?“ zeptala se, přísahala bych, že jí zrudly tváře-to  mě donutilo rozesmát se ještě víc. Zavrtěla jsem hlavou, ale pořád jsem se smála. Další dvě hodiny jsem si z ní dělala srandu- no nevím, jestli se to dá nazývat sranda. Nicholas, byl prostě někdo. Někdo, kdo měl na škole hóódně obdivovatelek. A Edith byla samozřejmě jednou z nich. A uspěla. Smála jsem se do té doby, než mi řekla, že Nicholas nám pomůže dostat se do domu v lese. Pak můj smích nahradil zděšený výraz, a naštvanost. Ona mu to řekla. Ten dům byla naše věc. Jen naše. A ona porušila přísahu!

 Vzpomněla jsem si na tu jednu větu: „Přísahám, že o tom domě nikomu neřeknu, i kdyby mě to mělo stát život,“ řekla tenkrát. A porušila to.

 Rozhlédla jsem se, jestli jí nikdo neslyšel. Díkybohu se všichni bavili mezi sebou a jen my dvě seděli v lavici.

 „Jak jako pomůže?“

 „Doma má hodně plánů, školy, lesa,…“ pomalu mi docházeli její slova. Ona byla u Nicholase doma. Ona. Byla. U něj. Doma!

 „Ty jsi byla u něj doma?“ zeptala se překvapeně a zděšeně zároveň. Protočila panenky.

 „No a? Říkám, že tam má plány toho domu. Nevím, kde je vzal, ale má je, a řekl, že o tom domu ví taky, a že nám pomůže se dostat dovnitř.“ Zamyslela jsem se. Pomoc by se nám hodila. Jakákoliv. Všechna, kromě Nicholase. Zamračila jsem se, ale nakonec jsem kývla.

 „Dobře, co chce dělat?“ zeptala jsem se otráveně. Poznala směr mých myšlenek a nesouhlasně zamlaskala.

 „Co ti na něm tak vadí?“ vyštěkla najednou, až mě to překvapilo.

 „To že žije,“ řekla jsem s naprostým klidem, což ji odzbrojilo, ať už chtěla říct cokoliv. Místo toho se jen naštvaně otočila a zahleděla se na vedlejší stůl.

 „Tak to je tvoje chyba,“ vyplivla ty slova, jako by to byl jed. „Buď on- plány, strategie, mapy-a nebo nic,“ chvíli počkala a pak dořekla, „přemýšlej o tom.“ Zvedla se, a odešla ze třídy.

 Zvažovala jsem to celé další tři dny, kdykoliv na to byla vhodná chvíle. Při jídle jsem se v něm jen nimrala, a přemýšlela. Nedokázala jsem se učit, protože jsem přemýšlela. Nedokážu dělat nic, aniž by mi u toho nezněli Edithiny slova v hlavě.

  „Říkám, že tam má plány toho domu. Nevím, kde je vzal, ale má je, a řekl, že o tom domu ví taky, a že nám pomůže se dostat dovnitř.“