Unikátní

Díl dva- kapitola 3

 Byli jsme asi na půl cesty zpět k základně, když se rozpršelo. Hodila jsem si bundu přes hlavu- bohužel neměla kapuci- a utíkala jsem k základně. Než jsem se tam ale dostala, byla jsem promoklá až na kost.

 Třásla jsem se zimou a ruka mě brněla. Navzdory všemu jsem se ale usmívala. Vběhli jsme bránou dovnitř. Toho kluka co ji otvíral naposledy, jsem tam neviděla. Otřásla jsem se zimou.

 Když jsme doběhli, až do budovy začali jsme se smát jako pominutí, i když jsme sotva popadali dech. Lidé kolem nás chodili a vrtěli hlavami v jasném nesouhlasu, někdo dokonce pronesl „zatracení teenageři“.

 Kapky vody mi jemně stékaly ze slepených vlasů a dopadaly na zem a na mé -už tak mokré- oblečení. Potůček studené vody mi stekl po zádech a já se proti své vůli zachvěla.

 V ruce mi znovu škublo a pak se dostavila bolest. Hluboká a příšerná bolest. Úsměv mi ztuhnul a zalapala jsem po dechu. Přitiskla jsem si ruku k boku. Když jsem ji odtáhla, viděla jsem krev. S hrůzou jsem se otočila na Connora, on mi pohled oplácel.

 Začala se mi třást kolena, a bála jsem se, že spadnu. Vyrazila jsem ke zdi v zoufalém pokusu chytit se, nebylo to však k ničemu, zanedlouho se mi stejně podlomila.

 Spadla jsem Connorovi do náručí. Cítila jsem, jak klesá pod mojí vahou a opřel se o zem. Díval se na mě se soucitem a obavou v očích. Pak se i se mnou v náručí zvedl a nesl mě ke schodům. Znovu se mi vybavilo, jak mě sem nesl před dvěma týdny a všechno co se stalo.

 Pak svět začne pomalu mizet v odstínech krvavě rudé, která mi barví bundu.

(:)(:)(:)

 Probudila jsem se v nějaké ordinaci. Na obličeji jsem měla kyslíkovou masku a ránu na boku obvázanou novým obvazem. Nade mnou se skláněla doktorka a zadělávala mi obvaz u pasu. Chvíli jsem se na ni dezorientovaně dívala a netušila, kde jsem.

 Co se stalo? Pak jsem si na všechno vzpomněla. Na Fetch- Connorovu sestru, na les a na bolest. Obvaz mě tlačil, ale nic jsem neříkala.  „Příště si dávej větší pozor,“ řekla doktorka. Sundala jsem si z hlavy kyslíkovou masku a zaostřila na ni.

 „Co se stalo?“ zeptala jsem se jí.

 „Praskly ti stehy, není to nic vážného, už jsi to měla skoro celé zahojené,“ řekla. Kývla jsem. Pomalu jsem se pokusila se posadit. Šlo to. Bolelo to, ale i tak jsem se posadila a opřela se o ruce. Doktorka se zvedla a chvíli posuzovala svůj výkon.

 Znovu jsem si pořádně uvědomila, jaký mám hlad. Nemohlo uběhnout ani deset minut, mezitím, co mě sem Connor přenesl z horní budovy. Kde vlastně je? Doktorka, jako by mi četla myšlenky.

 „Connor čeká venku,“ řekla a než se naděju, stojím před ordinací. Dveře se za mnou nehlučně zavřely. Nevím, jestli jsem byla vystrčena nebo jsem tak rychle vyběhla. Bundu jsem dostala novou a rozhodla jsem se radši nepátrat po osudu té staré.

 Connor se opíral o zeď přede mnou, jednu nohu měl pokrčenou a ruce složené na hrudi. Vzhlédnul.

 „Nathalie, proč mi to děláš?“ zopakoval, pak se pokřiveně usmál. Oplatila jsem mu úsměv. Pořádně jsem si ho prohlédla, pořád měl mokré vlasy. Vlastně jediné, co na něm bylo suché, byla mikina a kalhoty. A jak předpokládám, donutili ho k tomu vzít si suché oblečení.

 V duchu se zasměju té představě Connora, jak ho někdo komanduje. Sjel mi rukama po pažích a skončil u mých dlaní, za které se chytil. Usmála jsem se na něj. Takhle bychom mohli na té chodbě stát donekonečna. Pak se ozval z ústí chodby hluk a my vzhlédli. Přiváželi nějakého chlapíka v otrhaných šatech s nožem v ruce. První co mě napadlo při pohledu na něj, bylo: Fetch?