Unikátní

Díl dva - Kapitola 6

Přišla jsem do místnosti s číslem 214. Nevěděla jsem, proč mě sem poslali. Respektive Anna mi řekla, že sem mám jít. Potom, co jsme přivezli Betty z Města a ubytovali ji tady, se málem zhroutila, když se dozvěděla, že matka už nežije.

V místnosti byly dva stoly s mikroskopy a lehátko. Na protější straně od dveří byl radiátor, a tak tu nebyla ani zima. U jednoho mikroskopu stála Edith a něco si prohlížela. Přišla jsem k ní blíž a nahlédla jí přes rameno. V tu ránu zvedla hlavu.

(:)(:)(:)

Tahle vzpomínka byla krátká. Rozmrkala jsem slzy, které se nějak dostaly do mých očí.

Zatímco v mé vzpomínce byly jenom dva mikroskopy, tady jich měli aspoň šest a několik kusů vybavení k chemickým pokusům a výzkumům, které jsem nedovedla ani pojmenovat. (Nechápala jsem, kde ho vzali).

V místnosti nikdo nebyl. Že by ten vědec - nebo jak bych ho měla nazývat - lhal? Místnost zela prázdnotou a mě to pomalu začínalo děsit. Rozhodla jsem se ji aspoň prozkoumat. Nebyla tam úplná tma, jak bych čekala. Bělavé světlo ze zářivek slabě osvětlovalo celou místnost.

Na jednom stole ležela kulka, i když mi to spíše připomínalo injekční stříkačku bez pístu s jednou jehlou zespodu a čtyřmi střídavě rozmístěnými po stranách, na kterých byla Fetchiina zaschlá krev.

Někdo mi stisknul rameno. Vyjekla jsem a rychle se otočila připravená zaútočit, pokud to bude potřeba. Ohnala jsem se po útočníkovi pěstí. On mi však jen chytil pěst do dlaně.

„Další vzpomínka?" tipnul si Connor. Kývla jsem a snažila se vykroutit mu ruku z jeho sevření. Bylo mi trapně, že jsem ho chtěla trefit. Pustil mi ruku. „Co že jsi přišla?"

„Chtěla jsem tě vidět," vylítlo ze mě. V duchu jsem se vyfackovala. Přišla jsem sem kvůli vysvětlení. Hlavně kvůli vysvětlení. „A taky kvůli vysvětlení," dodala jsem.

„Vysvětlení čeho?" postavil se přede mě a zadíval se mi do obličeje, musela jsem zaklonit hlavu, abych mu pohled oplatila. Jeho oči však úplně prahly úplně po jiném vysvětlení, pravděpodobně co tady dělám v půl druhý ráno, a tak jsem raději uhnula pohledem.

„Stříbrných kulek, testů, Fetch a hlavně toho, proč se tak rychle přemisťuješ z místa na místo!" Při poslední věci jsem se mu odhodlala podívat do očí, přemýšlel. Srovnával si v hlavě to, co mi mohl říct, a co si radši nechá pro sebe. „A začni od začátku," chytla jsem se ho za rukáv.

Zhluboka se nadechl. „Takže, ty dvě věci - kulka a přemisťování - spolu souvisí. No, v podstatě s tím trochu souvisí i Fetch, ale jen okrajově, nebýt kulky a přemisťování, nenašel bych ji," řekl.

„Od začátku, prosím," začala jsem předstírat netrpělivost.

„Dočkej času," řekl ostře, ihned mi ale věnoval omluvný pohled. Zadíval se někam do dálky za mě a pokračoval jako by byl pořád někde tam venku v minulosti, ve svých vzpomínkách, „není to tak dávno. Asi pár týdnů. Možná tomu nebudeš věřit, ale v tý době jsem zrovna Jednotku nemusel. A nejednou jsem se pokusil utéct. A samozřejmě stříleli. Myslím, že nevěděli, o koho se jedná, jestli o zloděje nebo tak něco. Každopádně se trefili. Semhle." Ukázal si na pravou paži těsně pod ramenem. „A sem," na stehno. „A sem," a kousek pod levá žebra.

Tři kulky.

Zatajila jsem dech. Vzpomněla jsem si na toho chlápka, kterého jsem kdysi viděla v Jednotce. Tehdy jsem nemohla spát, a tak jsem se šla jen tak projít, a on utíkal, pak ho trefili a já se ve strachu krčila u zdi, aby si mě nevšiml.