Číslo jedna

Druhá princezna

Všude kolem byla tma... a já měla strach. Tmavá místnost a několika miliony dveřmi. Dotkla jsem se jedněch z nich. Otevřely se. Místnost byla uvnitř větší než zvenku.

"Ne, takhle to nepatří." Pronesl něžný ženský hlas.

"Mami?" Zašeptala jsem a cítila slzy tlačící se mi v očích. "Jsi tady?"

"Ten znak patří nahoru. Nedávej to naopak. A ta přezka se zapíná obráceně." Napomenula má matka, jako by si mě nevšimla, hnědovlasou asi pětiletou dívku. "Děláš to naschvál?"

"Ano!" prohlásila ta malá a mě něco došlo... Byla jsem to já. Já, když mi bylo pět.

Pozorovala jsem samu sebe při rozhovoru s mojí matkou. Nikdy jsem si na tuhle vzpomínku nevzpomněla. Ale musela to být vzpomínka něco takového bych sama nevymyslela.

"Ten plášť nesnáším. Nechci ho nosit. Chci si hrát s kamarády. Chci za Domilou, chci za Barym. Vezmi mě pryč z Gallifrey. Nechci tu být."

"Nemůžeš dělat jen to, co chceš. Jakožto vládkyně času budeš muset pokládat jisté oběti a podstupovat jistá příkoří."

"Nemám zájem! Na tu recepci nejdu!"

"Jdeš, nebo zajistím, aby sis s Tardis už ani neškrkla." Zasmála se má matka a vzala pětiletou mě za ruku.

Vzpomínka se začala mlžit, a tak jsem vycouvala zpět ze dveří.

"Jsi... Dojatá?" Vypískl hlas mých nočních můr.

"Batsy?! Vždyť jsi mrtvá. Zabila jsem tě! Co tu děláš?"

"Jak jsi sama řekla, jsem tvá můra."

"Nic takového jsem neřekla."

"Ne, ale myslela sis to. Jsme v tvé hlavě, hlupačko! Slyším všechno, co si myslíš."

"Jsi součástí tohohle. Bylo to skutečné?"

"Ne. Přála sis, aby to tak bylo, ale není. Byla to jen představa."

"Jak poznám fikci od skutečných vzpomínek?"

"Jsme v tvé hlavě. Tady jsou věci jako čas a prostor zcela irelevantní. Stejně jako fikce. Všechno jsi to ty. Musíš se s tím nějak vypořádat."

"Jak dlouho tu jsem?"

"Ty jsi mi nerozuměla? Můžeš tu být roky, a přitom to bude minuta, ale také to může být naopak."

"Je možné, že až se vzbudím, Doctor už nebude? Že prožije všechny své životy beze mě?"

"Samozřejmě. Co sis myslela, že se zastaví čas? To přeci není možné."

"Ty jsi moje můra, proč nejsi s ostatními?"

"Já se můžu volně pohybovat. Přeci jen, nejsem jen noční můra, jsem tvá nejlepší kamarádka."

"Už dávno ne. Vzala jsi mi regenerace."

"A ty jsi mě zabila! Ano, zabila jsi mě. Nejsi nikdo jiný než obyčejný vrah."

"Proč ti na tom tak záleží? Jsi padouch. Bylo mým cílem tě porazit."

"On ti to neřekl?"

"Kdo? Co?"

"Otec. Pán času."

"Co by mi měl říct."

"Ale... Doufala jsem, že se ti ta paměť nevrátí, ale teď nedoufám v něco jiného. Chci se ti dívat do obličeje, až si vzpomeneš. Chci vidět smutek v tvých očí."