Číslo jedna

01x01 Generál

"Co tady děláme?" Zeptala jsem se, když nás Doctor chtěl dostat na Doros, ale skončili jsme na Zemi. "Kde a kdy přesně jsme?"

"Jsme na Zemi, přesněji Kostarika, rok 1769." Chvíli se mi koukal do očí, pak ale hlavu odvrátil k Tardis a prsty jemně přejel po konzoli. "Pročpak jsi nás sem vzala holka, no?"

Vyšla jsem z Tardis a rozhlédla se po okolí. Doctor šel hned za mnou, se zamračeným výrazem skenoval všechno kolem. Byli jsme v úzké uličce vedoucí k nějakému náměstí. Šli jsme tedy za hlukem. Na náměstí se pořádaly trhy. Doctor mě objal kolem ramen.

"Nemáš hlad, Princezno?"

"Dala bych si něco k jídlu. Třeba ty melouny vypadají fakt skvěle." Usmála jsem se, vzala jsem ho za ruku a zatáhla ke stánkům s melouny, pak jsme se jen tak potloukali městem.

"Proč nás sem Tardis poslala? Nevidím tu nic zvláštního. Normální srpnový den."

"Musela mít důvod." Oba jsme se zadívali na oblohu. Nevím, jestli jsem tam hledala nápovědu či útěchu, ale ve chvíli nepozornosti do nás vrazili dva zdatní muži. Šli jsme po levém boku ne moc široké uličky. Jelikož jsme ale ani jeden náraz neočekávali, zavrávorali jsme, chtěla jsem se během pádu něčeho zachytit, i přes to jsem dopadla na zem jen s tím rozdílem, že jsem v ruce měla kliku od dveří. Ty se otevřely a za nimi stál vysoký upocený muž. Byl hubený a mohlo mu být maximálně dvacet pět.

"Ah, promiňte, chtěl jsem tu kliku opravit už dřív, ale nějak nebyl čas. To víte. Jedno dítě v domě a druhé na cestě. No. Vlastně na cestě ven." Utřel si zarudlý obličej do ručníku. Odněkud za ním se ozval ženský křik. "Pojďte dál, musím, opravdu musím brzy spravit tu kliku. Bože, jsem nemožný. Nedokážu se postarat o další dítě. Dát mu školy. Vždyť ani nespravím blbou kliku." Dal si hlavu do dlaní a opřel se o zeď.

Doctor mi beze slov vytrhl kliku z ruky, dal ji na místo a namířil na ni svým sonickým šroubovákem. "Mělo by to být opravené, ale raději za ni moc nezabírejte. A hlavně se jí nechytejte, když budete padat." Pousmál se.

"Je to kluk!" Ozvalo se z vedlejší místnosti a muž, který seděl na zemi z nenadání ožil.

"Je to kluk. Mám dalšího syna!" Opět si utřel pot z tváře. "Děkuji, Ježíši Kriste a panenko Marie, že se narodil živý a zdravý." Na chvíli se odmlčel. "Teď zbývá jen jméno, omluvte mě!" Rychle odběhl za křikem a pláčem do druhé místnosti. Ležela tam unavená žena, kolem ní hromada krvavých ručníků a jedna porodní bába svírající malé dítě.

"Gratuluji, pane Buonaparte, je to krásný zdravý chlapec." Podala mu dítě a pousmála se nejdříve na něj a pak na Doctora.

"Pan Buonaparte?" Zeptal se Doctor zaraženě.

"Ano."

"Carlo Maria di Buonaparte?" Doctor na něj ukazoval prstem.

"Ano." Řekl muž ještě zaraženěji.

"Takže tohle." Ukázal na dítě v jeho náruči. "Tohle je určitě malý Napoleon Buonaparte starý teprve pár minut. Budoucí císař, velký zvíře celé Francie." Zasmál se a otočil se na mě. Přistoupila jsem malinko blíž a dítěte se dotkla. Zdálo se mi, že se při první vteřině doteku objevilo slabé zelené světlo.

"O čem to mluvíte?" Nechápavě zavrtěl hlavou Carlo Maria di Buonaparte.

"No, totiž-"

"Je to moc hezké jméno." Přerušila ho žena ležící na posteli. "Malý Napoleon. Jednou dobije svět."

"To si pište." Zasmála jsem se.

"Znáš dějiny Země?"

"No, vlastně ne. Jen jsem se ho malinko dotkla a prostě. No. Vím to."