Číslo jedna

01x07 Záření

Rychle jsme vyběhli z Tardis, ani jsme nevěděli, kde jsme přistáli. Konečně jsem se mohla nadechnout čerstvého pozemského vzduchu. Doctor se smál.

"Tobě to přijde vtipný?" Zvýšila jsem na něj hlas.

"Jo. To ten motýlek. Říkal jsem, že se stane něco fakt špatnýho." Taky jsem se zasmála a rozhlédla se po místě, kde jsme přistáli. Byla to něčí kuchyně. "Ale fajn plán, cením tvoji ochotu a kreativitu. Začínáš být jako já." Doctor vzal ze stolu banán a hodil mi ho. "Vem si ten banán, jsou zdravé. Jak já miluju banány."

Najednou jsme uslyšeli ženský hlas. Očividně si nahlas říkala to, co zapisovala. Vycházel z vedlejší místnosti. Tam seděla za stolem žena se světlými vlasy. Mluvila velmi rychle a stíhala si u toho vše co řekla zapisovat. Nevšimla si nás, i když jsme stáli přímo před ní.

"Doctore, kdo to je? Je to u lidí normální?"

"To teda není." Doctor se na ni podíval zblízka a ozářil ji sonickým šroubovákem. Žena najednou přitlačila na tužku, ta se zlomila a ona jako by se probrala z transu. "Byl to určitý druh hypnózy. Nevím, kdo to byl, ale Tardis by se měla naučit dát nám aspoň chvíli volno."

"Kdo jste a co tady děláte? Co je Tardis?"

"Doctor, Princezna." Ukázal nejdřív na sebe a pak na mě. "Děláme... no..." Doctor vytáhl z kapsy psycho papír a ukázal jí ho.

"Měli jste poslat dopis, kdybych věděla, že přijdete, připravila bych si zápisky. O Nobelovu cenu usilujeme už dlouho." Usmála se. "Marie Curie-Sklodowska." Podala ruku nejdříve Doctorovi a potom i mě. "Je to pro mě obrovská čest. Myslím, že už budeme blízko."

"My?" Zeptal se Doctor s nadzdviženým obočím, sedl si na stůl a ruce položil za sebe. Na tom stole byl velký nepořádek. Není divu, že mu něco z toho omylem spadlo do kapsy.

"Já a můj manžel." Zasmála se nervózně, v očích se jí podivně zalesklo.

"A kde je váš manžel?"

"Je-" Zarazila se, jako by si najednou něco uvědomila a úplně změnila tón. "Můžete opustit můj dům? Nehodlám nikomu nic prozradil."

Doctor se na mě podíval a pak na Marii, která už zase seděla za stolem a zběsile psala. "Doctore, co se jí to děje?"

Doctor vytáhl šroubovák a zase ho zmáčknul. Tentokrát s ním ale nemířil na Marii, mířil za ní. "Myslím, že někdo slečně Curii pěkně motá hlavu a něco v mé chytré hlavě mi říká, že se za nimi dostaneme přímo támhletím teleportem, který přes sebe má filtr vnímání."

Oba dva jsme do teleportu vešli a zmáčkli tlačítko, objevili jsme se na lodi. "Co je to za loď?"

"Mám tušení." Zamumlal Doctor a sebevědomě šel rovnou chodbou. "Sontarané. Zbytky legií. Že mě to nenapadlo hned. Vy sami si zbraně vyrobit nedokážete. Tak si na to někoho seženete. Někoho chytrého. A tak chytří lidé jsou jen na Zemi."

"Doctor." Řekl jeden z nich a sundal si helmu. Tahle rasa mi nebyla neznámá. Už jsem je někdy viděla. "A máš i novou kamarádku."

"Dávám vám na výběr. Nechte tu ženu být nebo-"

"Nebo co, Doctore?"

"Nebo vás budu muset naučit slušnému chování. Je jen jeden důvod, proč jste tady a hledáte zbraně. A to je válka. Válka mezi Sontarany a Rutany trvá už padesát tisíc let. Zničíte každou planetu, která vám přijde do cesty. Takže vás dle úmluvy patnáct stínového prohlášení žádám, abyste odešli. Opusťte Zemi, jinak budete mít co dělat hned s dvěma Pány času." Stála jsem kousek za ním, lehce se na mě otočil a usmál se.